Bombardování, noční útěk lesem do gruzínského Gori, další bombardování a další útěk směr hlavní město Tbilisi. Gruzínští uprchlíci z Jižní Osetie na nohou strávili desítky hodin, pronásledováni bandity. Teď už jsou v bezpečí – v provizorních uprchlických táborech v okolí Tbilisi. Podle koordinačního týmu pro rozdělování humanitární pomoci vedeného Organizací spojených národů do města každou hodinu přicházejí stovky dalších lidí. Všichni s podobným příběhem a se stejným osudem.


Podmínky pro život jsou však i v Tbilisi krušné. Dvaapadesátiletý Alika Metreveli pochází ze Dzarzevi – jedné z devíti gruzínských vesnic nedaleko jihoosetinského hlavního města Cchinvali, které se ocitly pod ruskou palbou. Teď žije spolu se svou rodinou v přízemí polorozpadlých kolejí tbiliské lékařské univerzity. Každá rodina má jednu místnost. Chybí voda, elektřina, plyn, a ba co víc – místnosti nemají dveře ani okna. Lidé spí na zemi, nemají ani matrace. Mají jen lžíci, plastikovou misku a židli.



Stejně jako většina škol, školek a ubytoven v Tbilisi, také staré koleje lékařské univerzity teď slouží jako provizorní domov uprchlíkům z Jižní Osetie. Některé z pater nemají okna ani elektrický proud nebo vodu.


Vztahy mezi Osetinci a Gruzínci nebyly nikdy příliš dobré. „Mladí lidé (obou etnik) se spolu takřka nestýkají,“ říká osmnáctiletý student Giorgi Metreveli (pouze shoda jmen) z další vísky Didilachvi. Také on, stejně jako tisíce dalších běženců, absolvoval noční útěk lesem. Mezi staršími podle něj sice vazby existují, dokonce manželské svazky, ale vzájemná nevraživost je silnější než přátelství. Také Giorgi to potvrzuje: „Líbí se mi v Osetii jedna holka, ale nikdy bych se ji neodvážil oslovit nebo jí to říct do očí.“

Krize mezi oběma etniky se prohloubila v květnu minulého roku, kdy jihoosetinská administrativa uzavřela cestu z gruzínských enkláv do Cchinvali. „Oni k nám mohli, ale my k nim ne,“ říká Emzar, další z dočasných obyvatel rozpadlých kolejí. „Moje sedmnáctiletá dcera dělala přijímací zkoušky na vysokou školu do Gori (ležící v Gruzii poblíž hranice s Jižní Osetií). Hranici taky zavřeli, a tak musela jít pěšky oklikou přes hory,“ dodává. Situace se ještě zhoršila na konci června. Během společného vojenského cvičení osetinské a ruské armády byly podle uprchlíků hlavní cesta a její okolí zaminovány.

„Nepřekvapilo mne to, co Rusové udělali,“ pokračuje padesátiletý Emzar, „když se podíváte na to, jak po celé minulé století Rusové zacházeli se svými slovanskými bratry, nemůže vás překvapit, že se k nám, lidem z Kavkazu, chovají stejně,“ říká.



Gruzínka, která uprchla před válkou z jihoosetínského Cchinvali sedí v místnosti ve starých kolejích lékařské univerzity. V místnosti bez oken, elektřiny nebo postelí žijí čtyři lidé.

Zdá se, že uprchlíky už nic horšího nečeká, jenže opak je pravdou. „Bojíme se, co se stane, až se Rusové ze Cchinvali stáhnou,“ říká Emzar a ostatní v hloučku na temné chodbě v přízemí kolejí přikyvují: „I když nás Rusové bombardovali, dokázali udržet alespoň nějaký pořádek, jenže až odejdou, nastane chaos.“ Běženci se obávají hlavně polovojenských jihoosetinských jednotek, podporovaných proruskými Čečenci, Severoosetinci a Kazachy, kteří rabují v bojové linii mezi Gori a Cchinvali a ve čtvrtek okradli mimo jiné také české novináře. Uprchlíci se bojí o majetek, domy, auta, ale i o starší příbuzné, kteří nemohli utéct.

A jaká čeká tyto běžence budoucnost? Ač si to nepřipouštějí, bude pro ně velmi těžké se po prohrané válce vrátit zpět do „nezávislé“ Jižní Osetie pod dohled ruských „mírotvůrců“. Nikdo jim tam nepomůže, Gruzie na to nemá sílu ani prostředky. Co je však ještě může zachránit, jsou tradiční kavkazské rozvětvené rodinné vazby. Lidé se přemístí k některým vzdáleným příbuzným, kteří žijí na jiných místech země, a začnou nový život.



Dobrovolnice organizace World Vision registruje nové utečence z Jižní Osetie v jednom z provizorních uprchlických zařízení v Tbilisi.

Alika si zapaluje další cigaretu, vyhlíží ven z díry, kde dříve bývalo okno, a posílen vodkou povídá: „Přijeď za pár let, uvidíš, co se stane z Gori. Bude to gruzínská výkladní skříň, to město bude hezčí než Tbilisi nebo Batumi, uvidíš,“ říká přesvědčivě. Zdali se do momentálně opuštěného Gori přemístí desetitisíce běženců a začnou tam nový život je nejisté. Lidé odcházejí do svých provizorních příbytků, místo dveří zatahují závěs, uléhají na zem a místo aby zavřeli okno, zavírají oči. Na chodbě rozbité univerzitní budovy se rozhostilo ticho.

Reportáž vyšla v minulém čísle časopisu Respekt
(s přispěním Kristiny Kvetenadzeové)