Na bombové útoky v Abcházii, které předcházely gruzínskému konfliktu se ve stínu událostí v Osetii trochu zapomnělo. Publikuji zde proto část svých osobních zápisků ještě z doby před válkou. Jen několik týdnů před zahájením bojů v Jižní Osetii, byla situace napjatá hlavně v druhé gruzínské separatistické republice – Abcházii. Vinu za exploze bomb mířících proti abchazskému obyvatelstvu byly Ruskem přičítány gruzínské menšině, naopak Gruzíni tehdy hovořili o provokaci ruské...



Když v červenci vybuchly první bomby v Abcházii, rozhodl jsem se, že se vyrazím na hranici taky podívat. Do Abcházie přestali pouštět, hranice byla uzavřena. Kdysi to bývala cesta úspěšných. Spojovala ruské černomořské letovisko Soči s jeho bratranci na gruzínské straně - Suchumi a Batumi. Projížděli jí obchodníci i turisté, byla tepnou života mezi oběma hřebeny Kavkazu. Válka, která se zde rozhořela brzy po rozpadu Sovětského svazu, to však změnila.


Most přes řeku Inguri oddělující Gruzii od Abcházie

Na gruzínské straně řeky Inguri, která odděluje obě republiky, nejsou vojáci, ale policisté. Dva. Proč by měli Gruzíni střežit své "vnitrozemí". Abcházie podle nich samozřejmě patří jim. Přesto mi gruzínský policista řekl důrazně "Ne" - na hranice Vás nepustím. Už jsem v Gruzii delší dobu, takže vím, že gruzínské "Ne" neznamená ne, ale pouze "ne...chce se mi". Následuje promasírování policistova ega, rozhovor na téma národní jednoty, případně poprosit a policista si náhle začne připadat důležitý. Následuje jeden telefonát, druhý a je to tady - můžete projít, ale napište mi do sešitu, že za Vás neneseme žádnou zodpovědnost.

Když jsem sepisoval román do policistova sešitku, projela kolem hlídka OSN složená z tří Evropanů a jednoho sympatického gruzínského tlumočníka a oznámila mi, že není dobré fotit v okolí vojenských objektů. Přesto jsme si popřáli vzájemně hodně štěstí a já vyrazil na autobus, který jede na "druhou stranu" mostu a je sponzorován OSN, takže jde o jediný bus v Gruzii, který je zdarma. Přesto jsem se moc nesmál a spíše jen seděl a poslouchal rozhovory Gruzínů, kteří se vraceli domů do Abcházie. Jenže pustí je?


Autobus sponzorovaný OSN jezdí mezi oběma stranami hranice

Míjíme jeden z blokpostů ruských mírotvůrců, přejíždíme most, další základna Rusů a konečně vidím zelenou vlajku na vysokém stožáru (rozuměj, aby šel vidět i z Gruzie). Vystupuji a hovořím s pár lidmi, kteří zoufale sedí. Nemají propusk, domů je nepustí. Gruzínská menšina v Gali odnesla uzavření hranic nejvíce. Lidé, kteří byli na nákupech či na návštěvě u známých v Gruzii, se nyní nemohou vrátit. Jedna žena mi řekla, že se snaží dostat domů už dva dny. (Poznámka: Většina gruzínských obyvatel Abcházie po vypuknutí konfliktu utekla - zřejmě navždy)

Podle ní je jedinou možností, jak se do Abcházie dostat, uplatit vojáky. Abcházie také podle všeho používá dvojí metr. Skupina mladých žen, které mají ruský pas, avšak žijí na gruzínské straně hranice, se dostala domů - jak mi řekla jedna z nich - "za úsměv".

Vcházím do koridoru obvázaného ostnatým drátem a potkávám prvního abcházského pohraničníka. Říkám co chci a on volá náčelníka celé celnice. V tmavězelené uniformě přichází elegantní, upravený čtyřicátník, vypadající oproti rozevlátým gruzínským policistům na druhé straně mostu mnohem seriozněji a zodpovědněji.


Abcházské dívky se dostaly domů jak říkají "za usměv"

Nasazuji diplomatickou nótu - dobrý den, píšu článek o uzavření hranice. Rád bych si vyfotil hranici. Nechci však fotit vojenské objekty. Stačí mi třeba stožár s vlajkou. Prostě, co řeknete, to vyfotím. Chci ať lidé v Evropě vidí také něco z "druhé strany". Reakce je však chladná. Teroristické útoky asi Abcházce skutečně zaskočily. Velitel říká, že nepřipadá v úvahu a ať se vrátím zpět do autobusu než budou problémy. Ještě jsem se ho chtěl přesvědčit, ale byl neoblomný. Vrátil jsem se tedy oploceným koridorem zpět do autobusu a nadával si, že jsem ztratil 500 korun za lístky sem a stejně nic nemám.

Pak jsem ale vytáhl foťák a využil úkrytu autobusu a začal fotit tajně. Najednou jsem si všiml, že k autobusu přichází velitel. A sakra, budou problémy. Začal jsem rychle mazat snímky z foťáku. Asi mne viděl. Náčelník vešel do autobusu a já už si říkal, že se podívám do Suchumi na policejní stanici. Jenže jak Gruzínci, tak Abcházci jsou dostatečně hrdí. Náčelníka nezajímají fotky, chtěl jen vědět, co se o Abcházii píše, stěžoval si na Poláky, na Němce, na Gruzíny. Když odešel, měl už jsem málo času opět něco vyfotit, takže jsem všechny ty super fotky smazal zbytečně.


Hraniční přechod Inguri

Zpět na gruzínské straně se ke mne seběhli všichni ti dříve "přísní" Gruzíni a začali vyzvídat. Tak co tam? Nezavřeli tě? Nezavřeli, byli docela milí. A já naivní. Cestou zpět do Zugdidi přemýšlím o historických kořenech Abcházie, která v dějinách byla samostatnou zemí a za současnými problémy stojí - jako u všeho tady na Kavkaze - Sovětský svaz. Protože stejně jako arménský Karabach včleněný nesmyslně do Ázerbajdžánu, proč bychom měli Abcházii násilně včleněnou do Gruzie brát jinak. A co Čečensko? Je to těžké, nevím o tom hodně, tak nemohu soudit, ale selský rozum občas používám.

Když jsem se pak vrátil do Tbilisi, dočetl jsem se, že v restauraci nedaleko hranice v Abcházii vybuchla další bomba. Zabila čtyři lidi a další dva zranila. Mezi mrtvými byl také údajně tlumočník OSN a já si jen tak pro sebe přemýšlím, jestli to byl ten, se kterým jsem si ještě ve středu povídal, a nebo někdo jiný. Jo, určitě to byl někdo jiný...