Dva kilometry od Cchinvali stojí jedno gruzínské policejní auto. Kolem něj pochoduje voják, obrněný od hlavy až k patě. "Tam za tím domkem mají hlídku Osetinci," ukazuje voják rukou na dům asi 500 metrů před ním. "Zatím je tady klid," dodává. "Můžeme projít?" ptáme se s kolegyní Iwonou hlídkujícího obrněnce. Místo odpovědi však dostaneme neupřímný úsměv. "Zabijou vás," odvětí po chvíli voják a přestane nám věnovat pozornost. Paneláková sídliště hlavního města Jižní Osetie jsou odsud - z provizorního hraničního přechodu v Ergneti, již jasně vidět.







Nás však více zajímá poslední žijící rodina, která ještě neopustila vesnici. Žijí asi dvěstě metrů od hranice. Hovoříme s mladší ženou. Říká, že už se to tady nedá vydržet. Dům mají z části spálený a rozbitý. Když jsme k nim přišli, zrovna balili věci do staršího žiguliku. "Dnes odjíždíme," shodně tvrdí všichni tři. Ještě než odjedou, ochotně nás provedou po domě.










Rodina si musela prožít své. O tom není pochyb. Jejich dům však připomíná spíše muzeum války. Ohořelé místnosti jsou plné rozbitého porcelánu. Na zdech stále visí ohořelé plakáty. Vše na mne působí smíšeným dojmem. Vše je rozmístěno už několik měsíců stejně. Nikdo z rodiny se nesnažil dům uvést do pořádku. V této vesnici se i tři měsíce po válce nedá žít.



Rodina tvrdí, ač to není možné nijak dokázat, že když přišli Osetinci rabovat, zavřeli tuto stařenku do domu. Dům poté zapálili a odešli. Po chvíli se však jeden z nich vrátil a stařence otevřel dveře, aby mohla z hořícího domu uniknout. "Asi měl výčitky svědomí," uvažuje žena.



Do vesnic dále od hranice se však pomalu vrací život. Lidé se vrátili a snaží se alespoň částečně opravovat své domy. Největším problémem je však úroda. Jejich sady a políčka se nacházejí za pomyslnou hranicí a sklízet je proto, je velmi nebezpečné. "Dneska nám zabili krávu, včera rozstříleli traktor," říkají vesničané, kteří se sešli na náměstíčku v Zemo-Khviti.



Dalším problémem vesničanů je, že nemají peníze na zaplacení elektrické energie. Česká společnost Energopro, která elektřinu do vesnic dodává, vesničanům odpustila pouze dva měsíce, kdy zde stejně většina z nich nežila. Lidé nemají na zaplacení a společnost se proto rozhodla vesnice od proudu odpojit. Lidé si tak, kromě toho, že nemohou večer svítit, nebudou moci nabíjet své mobilní telefony. V případě nebezpečí, tak nebudou moci upozornit své blízké nebo policii.

Blíží se zima a lidem chybí topivo. "Dříve jsme jej kupovali od Osetinců, bylo levné a kvalitní," říkají vesničané. Teď jej však musejí vozit z Gori nebo Tbilisi a jeho cena je dvojnásobná. Lidé trpí také poválečnými traumaty. Člověk v tísni jim proto zajišťuje psychosociální pomoc.





Zvony v Zemo-Nikozi už na poplach nebijí. Ze zvonice starodávného kostela je vidět Cchinvali jako na dlani. Život se do válečné zóny pomalu vrací a to i přesto, že situace rozhodně není stabilizovaná, v noci jde slyšet střelba a úrodu zatím na některých místech nelze sklidit, protože pole a sady byly válkou odděleny od vesnic a jejich majitelů.