V roce 1959 vydal významný sociolog Erving Goffman svůj bestseller s názvem The Presentation of Self in Everyday Life (čes. Všichni hrajeme divadlo). Hlavním cílem knihy je poukázání na to, že lidé mají tendenci o sobě utvářet určitý dojem (obraz) před druhými lidmi a mít tak do jisté míry pod kontrolou jejich mínění o sobě samých. Úspěch divadelního kusu spočívá kromě kvalitního scénáře i v obsazení hlavních rolí. Do nich byl lidmi zvolen za velkou louží svrchovaný oligarcha Trump a v malé české kotlině méně svrchovaný Babiš. Oba dva hrají v zemích, v nichž vládnou, vlastní hru, která se v lecčem nápadně podobá. Lze se právoplatně domnívat, že scénář vytvořený na míru pro pana premiéra z řad jeho opěvovaného týmu, je v jistém smyslu plagiátem, podle něhož hraje Trump. Bylo by velice naivní si myslet, že divadelní sebranka kolem Trumpa opisuje od premiéra z „nějaké“ země ze střední Evropy.


Donald Babiš a Andrej Trump
Opona se rozevírá, sál je zticha. Pouze občas se ozývá zakašlání, smrknutí či šepot. Reflektory pomalu osvětlují svými kuželovitými proudy světel hlavní herce, kteří se objevili na scéně. Tichý sál se rázem proměnil ve skandující dav. Charisma obou představitelů zapůsobilo na první dobrou, aniž by cokoliv řekli. Charisma jim bylo především přiřknuto davem, který v nich spatřuje vůdce. Ale co si budeme nalhávat, v žádném případě nemůže být řeč o stejném charisma, které je vlastní Seanu Connerymu hrajícímu krále Artuše z Kamelotu.

Trump a Babiš si hrají na vůdce, o nichž se vždy říká, že jsou charismatičtí. V jejich případě nejde o osobní kouzlo, nýbrž o zvládnutý marketing, který je „vystřelil“ do pozic vladařů. Samozřejmě ten, kdo má na pořádný marketing, má i na mocnou pozici. A pokud v jednom případě zdědíte impérium po tátovi a ve druhém prostřednictvím kontaktů z minulého režimu, ve kterém to dotáhnete až na agenta Stb, se chopíte „šance“ v porevolučním zmatku, pak máte o finance postaráno. Máte-li je, co víc si ještě přát? Chcete přeci hrát v divadle hlavní roli, protože ten, kdo hraje hlavní roli, je všem na očích, stáváte se jejich vzorem a získáváte moc. A pokud je publikum na vaší straně, pak nebrání nic v tom, abyste si s ním začali hrát také.

Zkratky vítězí
Doba přeje zkratkám. A tak, abyste ulovili více lidí, musíte se k nim nějakým způsobem dostat a vysvětlit jim, oč vám jde. Nahození je jedna věc, ale nic neulovíte, pokud nemáte dobrou návnadu. Co nejúdernější zkratku, kterou pak budete stavět na odiv všude, kde to jen půjde, zadáte svému týmu zkušených „píáristů“. Ať už při omílaných replikách či na plakátech, na základě kterých bude právě ta vaše hra hojně navštěvovaná. Opakování je matka moudrosti, ale současně se opakováním stává lež pravdou.

„America First“, „Drain the Swamp“, „Chceme lepší Česko“, „Nepřestaneme bojovat proti korupci. I když se kluci hodně snaží“, „Postavit se korupci a neblábolit“ jsou hesla, která je třeba opakovat do zblbnutí. „Náš“ stát a občani jsou na prvním místě a ti, kdo byli doposud u kormidla ho cíleně likvidovali. Je potřeba očisty a tou očistou jsme My. My jsme ti dobří, Oni jsou ti zlí. Tato distinkce je první fází herního kusu obou aktérů, druhá fáze nastává vzápětí, když Oni a jejich podporovatelé jsou otevřeně prohlášeni za nepřátele NAŠEHO státu a „čistého“ vládnutí za lepší budoucnost, aby se za nás nemusely děti stydět. Vůdci totiž potřebují nějaké nepřátele, kteří mohou za vše. Smyslem taktového umělého vytvoření nepřátel je legitimizace autoritářských kroků posilující vůdcovu pozici a moc, s čímž souvisí i zjednodušování složité a pro mnoho lidí nepřehledné reality.

Výše uvedené zkratky jsou půvabné v tom, že je není možné jednoznačně interpretovat. Jsou příliš obecné na to, aby z nich bylo možné vyčíst samotné emoční sdělení či lépe řečeno emoční záměr. Samozřejmě se nabízí důvěra v toto sdělení, že opravdu půjde oněm voleným o dobro země a lidí v něm žijících. Nikdo přeci nechce, aby společný svobodný prostor pro občany daného státu nebyl čistý jako lilie. A nejlépe, když tyto „čistky“ udělá někdo za nás, než abychom se museli každodenně snažit sami a aktivně participovat na chodu věcí veřejných. Ovšem radikální „ANO“ těmto věcem rodí i „NE“ tomu, co bude takříkajíc stát v cestě. To, co bude stát v cestě vůdci, jehož plán je předložen jako naprosto samozřejmý a jasný, bude potlačeno.

Ti, kterým „med kolem huby“ nechutná či jsou na něj alergičtí, musí být buď přivedeny k rozumu, nebo se z nich udělají nepřátelé. Veřejní nepřátelé. Z jedněch (těch dobrých) se dělají „obyčejní lidé“ z druhých „korupčníci či elitáři“ a vůdce se samozřejmě zastává těch „obyčejných“. Heslem „Drain the Swamp“ (vysušit bažinu) Trump míní omezení různých lobbistů a jiných zájmových skupin, avšak dělá naprostý opak. Jeho kabinet je totiž plný těch, proti kterým „na oko“ bojuje. Je sestaven z velkého počtu majetných obchodníků, kteří dohlíží na zákony, z nichž pak sami profitují či nechají profitovat třetí strany z řad průmyslníků tím, že ruší zavazující regulace. Aby bylo ve jménu profitu učiněno zadost, Trump např. obsadil do ředitelské pozice Úřadu pro bezpečnost a ochranu životního prostředí Scotta Angelleho, který je velkým obhájcem ropných vrtů i po tragédii na ropné plošině Deepwater Horizon v roce 2010. Dokonce jde tak daleko, že veřejně rozdává své telefonní číslo a nabádá představitele ropných společností, aby mu zavolali s příslibem, že se vždy nějak domluví.

Trump je v očích „obyčejných lidí“ dobrým mužem, který se jich zastává. Dokonce si dovolím tvrdit, že ho považují za osvoboditele od starých ne-pořádků nevěda, že právě Trumpovy kroky reálně lidi ohrožují a v jistém smyslu i decimují. V případě Babiše to je téměř identické. Šel do politiky, aby „vysušil bažinu“, aby konečně udělal v té prohnilé politice pořádek, ale mezitím obsadil zásadní posty svými věrnými poddanými, aby měl nad vším větší kontrolu a pár miliard si strčil do vlastní kapsy. „Kluk se prostě hodně snaží“ a zatím mu to skvěle vychází. Lidem se to očividně libí, což vyplývá z podpory Babišových praktik. A právě obliba oněch „obyčejných lidí“, kteří dávají souhlas k těmto autoritářským praktikám, je dle mého soudu jedním z faktorů, který zásadním způsobem ohrožuje demokracii.

Doba velkých pohádek
Je až paradoxní jak ona maska současných vůdců funguje. Veřejný nepřítel č. 1, za kterého vůdci považují „elity, bývalé korupčníky – dinosauři a v neposlední řadě migranty“, je představen zcela prostým jazykem, kterému rozumí i farmář z Iowy či rolník z Olbramovic. Trump i Babiš ke komunikaci používají mediální kanály, které jsou „obyčejnými lidmi“ pravidelně sledovány či čteny. V Trumpově případě to je televizní kanál Fox News a jeho oblíbený Twitter, v případě Babiše to jsou plátky, které vydává jeho Mafra a v případě velké kauzy nemá problém vystoupit před národem přímo na TV Nova v hlavním vysílacím čase.

Pomocí jednoduchých a neustále se opakujících frází, které jsou kombinací argumentace v kruhu, agresivních útoků a v neposlední řadě líbivých lží, ještě více otupují již tak otupělý „selský rozum“. Pokud by tomu tak nebylo, jak by pak mohli lidé tvrdit, že ten, kdo má hodně peněz, nemůže přeci chtít více. Nebo věřit premiérovi, že nikdy nebyl v Stb, když to soudní instituce (které jsou zatím nezávislé) prokázaly. Lidé začínají věřit Trumpovi a Babišovi více, než samotným demokratickým institucím. Jsme snad svědky návratů klasických pohádek o státečku, o pracovitých lidech a o jednom hodném strýčkovi, který to se všemi a se vším myslí dobře a bojuje proti mocnostem pekelným tak, že vstoupil do politiky jako bytostný ne-politik s nálepkou poctivého obchodníka s velkým srdcem.

Závěr? Sledujme více Trumpa, jelikož za nějaký ten časový posun se jeho divadelní kus objeví i u nás v podání Babiše. Hra na politiky, resp. na ne-politické politiky je v realitě prachsprostým handlem schovaný v masce. Ostatně co jiného bychom mohli čekat od bezcharakterních obchodníků?