Arabsko-muslimská krize a Západ

Pokud by měl být svět jedna rodina, Spojené státy by zřejmě hrály roli stereotypního otce. I když stárne, je pořád fyzicky nejsilnější, i když si zadělal velké dluhy, pořád nejvíc vydělává. A také cítí, nebo alespoň to rád říká, zodpovědnost za celou rodinu. Pokouší se usměrňovat i podporovat emancipující se manželku (EU), zatím drží v lati čím dál smělejší a také žárlivé bratry a sestry (Rusko, Čína…), tu a tam přispěje nejchudším synovcům a neteřím (nejméně rozvinuté země), ale v posledních letech mu nejvíce dávají zabrat děti, se kterými cloumá zuřivá puberta (arabské země). Všichni se na něm pokouší být nezávislí a s oblibou ho kritizují nebo zesměšňují. Když ale přijde problém, mobil mu nepřestane vyzvánět. Někdy s vervou, jindy neochotně, pouští se tedy do problémů svých příbuzných, v přesvědčení, že to jsou i jeho problémy, což může, ale i nemusí být pravda. Nejhorší na tom je, že tak nějak podvědomě tuší, že ať udělá cokoli, stejně se nikomu nezavděčí a celé to kolo začne znovu, dokud prostě neodejde do důchodu. Té myšlenky se děsí – protože jak to potom dopadne s rodinou? A s ním?

Více »