Na egyptských univerzitách právě probíhá zkouškové období. Studenti nervózně poposedávají na schodech, lavičkách, obrubnících a trávě před fakultami a horečně listují poznámkami. I když je teprve polovina ledna, chladivý vánek příjemně alternuje s hřejivým sluncem a dává vzpomenout na české jaro. Letošní zkouškové období se ale od těch předcházejících liší. Studentky, které nosí niqáb (druh závoje halící celou tvář, někdy i oči), musí podle nového nařízení Ministerstva pro vysoké školství odkrýt během zkoušky svoji tvář. Nařízení vzbudilo, nebo spíše znovu obnovilo, intenzivní společenskou debatu, která je ve své podstatě debatou o roli islámu v moderním světě.

Pokud byste navštívili Egypt před čtyřiceti lety a dnes, udeřil by vás do očí zejména jeden markantní rozdíl. Zatímco tehdy byste běžně potkávali na ulicích ženy v minisukních a s odhalenými rameny, dnes by se vám nepoštěstilo spatřit takto oděnou ani jednu. Kromě toho, že v současnosti drtivá většina muslimských Egypťanek nosí hidžáb (šátek halící vlasy), čím dál více žen skrývá svoji tvář pod niqábem. Obecně se tento fakt přičítá rostoucímu vlivu konzervativního islámu ve společnosti, způsobeného návratem egyptských ekonomických migrantů ze zemí Arabského zálivu v 70. a 80. letech minulého století (především ze Saúdské Arábie, kde převládá vysoce konzervativní forma islámu – tzv. wahhábismus) a pokrokem v komunikačních technologiích, který umožnil konzervativním islámským učencům přístup k širokému publiku.

Fundamentalistický islám v Egyptě reprezentovaný zejména Muslimským bratrstvem se stal hlavní politickou opozicí vládnímu režimu. Egyptská vláda, vědoma si rostoucí nábožnosti (nerovná se automaticky fundamentalismu) Egypťanů, se snaží omezovat vliv ultrakonzervativců a přitom si zachovat zdání vlastního islámského kreditu. Výsledkem bývají polovičaté kompromisy, které neuspokojují ani sekulární část obyvatelstva ani jeho více konzervativní složku. Boj s fundamentalisty jejich vlastními zbraněmi někdy paradoxně vede k tomu, že „sekulární“ vláda přijímá zákony inspirované islámským právem, aby jim tak sebrala vítr z plachet. Přesto se obě strany dostávají neustále do střetů a spor o niqáb je jedním z nich.

Kontroverzi odstartoval veliký šejk univerzity Al Azhar a veliký imám mešity Al Azhar v jedné osobě, Mohamed Tantawi. Tantawi byl do své funkce dosazen státem a minimálně mezi sunitskými muslimy je jeho pozice vnímána jako jeden ze zdrojů nejvyšší autority na poli islámské teologie a práva. V říjnu minulého roku navštívil Tantawi jednu ze škol vzdělávacího systému Al Alzhar, kterému předsedá, a v rámci setkání s žáky narazil na jedenáctiletou dívku zahalenou v niqábu. To ho údajně natolik pobouřilo, že vydal fatwu (náboženský výnos) o zákazu nošení niqábu v ženských třídách škol Al Azhar a na jejich ženských kolejích. Niqáb nemá s islámem nic společného, argumentoval, je to zvyk pocházející z předislámské tradice a dívky nemají důvod, proč se zahalovat v ženských třídách a kolejích, kde je stejně žádní muži nemohou spatřit.

Tantawiho příkladu následovali ředitelé i dalších veřejných univerzit, až se nakonec připojilo i Ministerstvo pro vysoké školství a zakázalo niqáb ve zkušebnách během zkoušek a na ženských kolejích všech veřejných univerzit. Hlavním argumentem pro toto opatření byly bezpečnostní obavy: niqáb údajně zneužívaly studentky k tomu, aby během zkoušek za sebe posílaly do tříd své příbuzné nebo kamarádky a zneužívali ho prý i muži k infiltraci ženských kolejí.

Boj o niqáb v Egyptě přitom není novinkou posledních dnů. Veřejné televize, nemocnice a další instituce státní správy systematicky potlačují nošení niqábu zaměstnanci. V roce 2001 zažalovala studentka nosící niqáb Americkou univerzitu v Káhiře za to, že jí byl odepřen vstup do knihovny, když odmítla ukázat svoji tvář hlídačům a identifikovat se. Následující soudní pře vedla v roce 2007 k rozhodnutí egyptského nejvyššího soudu o protiústavnosti úplného zákazu nošení niqábu (takový zákaz platí např. v Tunisku), jelikož ten by odporoval osobní a náboženské svobodě zakotvené v ústavě.

Rozhodnutí soudu z roku 2007 v prospěch nošení niqábu posílilo odhodlání studentek dotčených novým nařízením zažalovat Ministerstvo pro vysoké školy. Počátkem ledna letošního roku se ale nižší soud, u kterého byla žaloba podána, přiklonil na stranu ministerstva. Zdánlivé protiřečení se starším rozsudkem nadřazeného soudu odůvodnil tím, že nařízení ministerstva se týká pouze určitých výjimečných situací a míst a není tak úplným zákazem nošení niqábu na školách nebo mimo ně. Jiný nižší soud v odlišném administrativním okresu ale stížnosti tamějších studentek vyhověl. Vypadá to, že obě strany čeká dlouhý soudní souboj, který je již nyní doprovázený mediálními přestřelkami.

Zatímco se státní média plní komentáři, které argumentují, že nošení niqábu vede k extremismu a že za vším stojí politické ambice a vliv Muslimského bratrstva, studentky a jejich právníci obviňují vládu z protiústavního omezování osobní svobody a z nepřímé podpory sexuálního násilí vůči ženám.

Poslední argument názorně demonstruje perverzi logiky jednoho z rozšířených zdůvodnění pro halení žen. Zahalená žena je podle této logiky lépe chráněna před sexuálním obtěžováním mužů, neboť vysílá méně vzrušivých podnětů a svým zjevem dává najevo vysokou zbožnost. Jak poznamenal jeden arabský komentátor: místo toho, aby se muži vedli k sebekázni a zodpovědnosti, je celé břímě uvaleno na ženy, které jsou zbaveny tváře a vytlačeny svým oděvem do mentálního pozadí mysli, aby se staly téměř neviditelnými. Taková logika vede do sestupné spirály, protože nedokáže vymazat přirozené sexuální pudy, jen je přesune na nové objekty, tj. z žen zahalených do niqábu na ženy zahalené pouze hidžábem nebo ženy oblečené konzervativně avšak bez hidžábu. Ty se náhle ocitají objekty sexuálního zájmu, byť by za „normální“ situace takový zájem nebudily. Následně se jim tak zvyšuje motivace zahalit se ještě více, aby novému zájmu unikly. Potlačená sexualita navíc sexuální zájem zvyšuje, což vede k permanentní přítomnosti sexuality ve společnosti a to paradoxně s vyšší intenzitou než na Západě, byť v jiné, většinou implicitní formě. Po několika měsících v Egyptě jsem se tak přistihl, že doslova zírám na každou ženu bez šátku navzdory tomu, že ta samá žena by ve mně v Česku žádné emoce nevzbudila. Kamarád z Německa dokonce jednou poznamenal, že když vidí ženu bez šátku, automaticky si pomyslí, že je lehkých mravů.

Přesto ale není spor o niqáb zcela jednoznačnou záležitostí, kde proti sobě na jedné straně stojí represivní muži a na straně druhé utlačované ženy. Mnoho žen nosí niqáb z vlastní vůle, navzdory tomu, že jejich matky před čtyřiceti lety nenosily ani hidžáb. I když si tyto ženy uvědomují, že niqáb není koránem předepsaný, považují tento oděv za doporučený a za poznávací znak zbožnosti, který vzbuzuje respekt a je svým způsobem i poznávacím kulturním symbolem v nemuslimských zemí. Přibližují se tak údajně i stylu oblékání žen proroka (diskutabilní) a Bůh v nich nachází větší zalíbení.

Pro jiné ženy je zas niqáb jedinou cestou k seberealizaci, neboť v zemích jako je Saúdská Arábie jim jsou dveře k formálnímu vliv ve společnosti zavřené. Proto se snaží prosadit v jediné oblasti, kde jim to stěží může někdo zakázat, v náboženství. Snaha excelovat a vést ústí v situaci, kdy tyto ženy často zastávají ještě fundamentalističtější názory než většina mužů.

Niqáb je také součástí širšího společenského a módního trendu v arabské společnosti, která v posledním století vyzkoušela rychle za sebou mnoho západních i východních trendů a v současnosti prožívá cosi na způsob českého obrození, tj. hledání vlastní identity. Zklamání z podprůměrných ekonomických, sociálních a vůbec civilizačních výsledků dosahovaných arabskými režimy a znechucení nad mírou politického útlaku způsobuje, že část Arabů hledá inspiraci ve vrcholném období arabské civilizace, kdy měli Arabové být blíže k Bohu (i oblékáním) a ten jim, jak někteří argumentují, na oplátku zajistil civilizační úspěch. Je nutné dodat, že druhá část Arabů vidí věci přesně opačně.

Existují i další, triviálnější důvody pro nošení niqábu. Ženy si v niqábu v podstatě berou svůj domov sebou, kdykoli ho fyzicky opouštějí. Na ulici si proto mohou připadat bezpečněji a nezajímat se o svůj momentální vzhled. Mnoho z nich také považuje ostatní ženy v niqábu za krásná stvoření, jakoby z jiného světa.

Pokud si žena vezme niqáb z vlastní vůle a přesvědčení, pak by státu skutečně nemělo příslušet zasahovat do individuálního způsobů oblékání, vyjma situací, kdy je to nezbytně nutné z legitimních praktických důvodů. Problém nastává tehdy, když je žena do nošení niqábu vmanévrována ať už výslovným příkazem nebo společenským tlakem. Takový tlak nepřichází nutně vždy od mužů, ale velmi často i od ostatních žen, kamarádek nebo spolužaček. Fundamentalisté také neopomenou ženám při každé příležitosti zdůraznit, například formou komiksu ve studentských listech, že se nestřídmým oblékáním vystavují nebezpečí sexuálního obtěžování nebo dokonce znásilnění.

Současné tažení egyptské vlády proti niqábu je ale v mnohých aspektech kontraproduktivní. Mizivá popularita nedemokratického režimu přemění téměř jakékoli přání vlády na předmět lidového nesouhlasu a z niqábu se stává symbol odporu proti systému. Podpora tohoto systému západními mocnostmi a jeho neustálé znásilňování výrazů jako je demokracie a svoboda je nebezpečím pro budoucí vztahy mezi oběma světy, neboť silně diskredituje západní hodnoty a motivy Západu v jeho interakci s arabským světem.

Egypt, jako ostatní arabské země, prochází bolestivým modernizačním procesem, jehož výsledek není jasně daný, ale který mohou rozhodnout pouze jeho obyvatelé samotní. Evropané mají na tomto procesu svůj vlastní zájem a o jeho kýženém výsledku svoji vlastní představu. Přesto nebo právě proto bychom měli být ve svých činech citliví k mnohovrstevnatosti problémů, kterým arabské státy a arabská společnost čelí. Niqáb jako takový důležitý není. Symbolizuje střet mezi fundamentalistickým islámem, který nepodporujeme a autoritářským režimem, který podporujeme. Měli bychom místo toho najít cestu, jak posílit liberální demokratické politiky a distancovat se od současného režimu, aby jednou mohly muslimky v niqábu kráčet ulicí bok po boku s muslimkami v minisukni. Konec konců, i fundamentalisté teď před soudem tvrdí, že co si na sebe oblékneme, je otázka osobní svobody. Jen pozapomněli na tu druhou stranu mince.