Islám je především o lásce, rovnosti, toleranci a spravedlnosti, pokyvuje hlavou Karím, mladý egyptský student medicíny. Neměli bychom se nimrat v jednotlivých verších a výkladech, dodává, sám si je ani nepamatuji. Místo toho bychom se měli soustředit na ten hlavní vzkaz: odevzdání se Bohu, který je milosrdný a odpouštějící a konat dobro, protože to Boha těší.

To je hezké, namítám, ale nemyslíš si, že strach Západu z islámu je alespoň částečně pochopitelný? Stačí se jen podívat na jedenácté září, na sebevražedné útoky, na štvavé výroky některých kleriků, na barbarské tresty, na utiskování žen…

Lidé, kteří tohle způsobují, jsou ignoranti a dělají přesně opak toho, o čem islám je, předbíhá Karíma v odpovědi Aref, student politologie z Iránu. Kromě toho, Západ a západní média to nafukují a zneužívají, protože jim po konci Studené války chybí společný nepřítel a protože potřebují sytit vojenský průmysl, dostat se k ropě a ovládnout strategická místa na Zemi.

Bible a Tanakh jsou také plné násilí, stačí z nich vybrat určité části a máme úplně jiný pohled na křesťanství a judaismus, stáčí rozhovor podnikatel Dirkan, arménský křesťan se švýcarským pasem. A řekl bych, že ve jménu obou bylo prolito i víc krve než ve jménu islámu.

Já osobně neposlouchám žádného kněze ani učence, úplně jsem s nimi skončil, jsem jen já a Bůh, vzrušeně gestikuluje gynekolog Markos, koptský křesťan.

Diskuse neformálního debatního kroužku, který spontánně vzešel z jednoho emailového rozesílače v Káhiře, pokračovala nad vodní dýmkou a citronovou limonádou ještě mnoho hodin. Předcházela ji otázka, kterou jsem si nahlas položil a kterou si jistě pokládá i mnoho obyvatel nemuslimského světa. Podněcuje islám násilí, diskriminaci a netoleranci?

Bludiště a zkratky

Jako člověk, který alternuje mezi deismem a agnosticismem a jako student mezinárodních vztahů, jsem se věnoval náboženství většinou jen povrchně jako jednomu z mnoha prvků politické skládačky spíše než jako předmětu samotnému o sobě. Těžko jsem ale mohl ignorovat míru pozornosti, která se obzvláště po „jedenáctém září“ upřela na islám a která vedla a stále vede k publikaci nesčetného množství knih, článků a blogů zabývajících se různými aspekty tohoto náboženství. Instinktivní strach nebo nedůvěra k islámu, které se začaly šířit i českou společností v kombinaci s faktem, že mnoho z mých příbuzných (vedle ateistů a křesťanů) jsou muslimové, ve mně přirozeně vzbudily touhu nalézt odpověď na výše položenou otázku.

Když se ponoříte do teologické, historické a filosofické četby o islámu (nebo o kterémkoli jiném náboženství), brzy zjistíte, že vám jde hlava kolem ze zdánlivě nekonečných zdrojů perspektiv, přístupů a výkladů, které přeměňují zprvu jednoduchou přímou cestu z otázky k odpovědi na spleť křížících se cest renesančního bludiště, které ovšem postrádá klasickou předvídatelnost geometrické pravidelnosti. Složitost tématu se stává zřejmější s každou novou knihou a každým novým rozhovorem. Není divu, že vytvoření zkratky bludištěm poznávání je velkým lákadlem. Zkratku si vytvořil Bin Ládin, když si z Koránu a dalších zdrojů islámské právní teorie vybral několik vět a zaštítil jimi své opovrženíhodné skutky; zkratku si našel káhirský taxikář, kterému na předním panelu auta majestátně leží Korán, aniž by byl kdy otevřen; zkratkou se ubírá cestující káhirského metra, který v tlačenici a natřásání vagónu nahlas předčítá z Koránu, aniž by mu do mozku doputovalo jediné přečtené slovo; zkratku užívají egyptské dívky, které si zakládají na svém hidžábu, ale jinak si oblékají těsná trička a obepínající džíny a na tvář si malují díla hodná horizontálních pracovnic; zkratku si osvojil i Karím, když řekl, že se soustředí na hlavní poselství islámu a omáčku kolem bere jako…omáčku kolem. A když si položím otázku, zda je islám násilný, jsem i já v pokušení probourat si bludištěm vlastní zkratku a odpovědět: pokud by byl, tak jsme teď ve válce s jednou a půl miliardou muslimů. Což prokazatelně nejsme.

To by ale ode mne byla hra na vyhýbanou. Stačí zagooglovat a naleznete nespočet webových stránek, které vypisují v dlouhých seznamech verše Koránu nebo pasáže z Hadísu/Sunny (výroky a skutky proroka Mohameda) údajně propagujících násilí, diskriminaci žen nebo netoleranci. Druhé zagooglovaní odhalí řadu imámů, akademiků a politiků islámského světa, kteří nemají v popisu práce snad nic jiného, než toto spojení islámu a násilí utvrzovat. Podněcuje tedy islám násilí nebo ne?

Některé odpovědi

Odpovědět ve velkém stylu se pokusil jordánský král Abdulláh II. v roce 2004. Pod tlakem toho, co mnozí muslimové považují za nespravedlivé a neinformované útoky na svoji víru nebo dokonce křížovou výpravu proti islámu (prezident Bush mladší použil slovo „crusade“, tedy křížový výprava, v kontextu tzv. války proti teroru, což neušlo pozornosti muslimského světa, stejně tak jako zprávy o propojení vojenské kampaně v Iráku s misionářskými misemi amerických křesťanů) a pod tíhou nutnosti reagovat na diskurs islámských radikálů, svolal jordánský král teologickou konferenci historického významu s účastí nejvyšších zástupců všech větví islámu. Výstupem této akce se stalo Ammánské poselství, které upřesnilo, co islám představuje (např. univerzální humanismus) a co ne (např. terorismus). Ze stejné platformy vzešel o několik let později otevřený dopis s názvem Společný svět mezi námi a vámi. Tento dopis podepsali zástupci všech islámských sekt (včetně duchovních zástupců islámské diaspory ve světě), akademici, politici a dalších vlivní a respektovaní muslimští jednotlivci. Cílem iniciativy je vybudovat most mezi islámem a křesťanstvím založený na společně sdílených principech: lásce k Bohu a lásce k sousedovi. Dopis byl doručen zástupcům všech křesťanských církví, ale ve svém obsahu se rovněž dotýkal i judaismu a vyvolala tak kladnou odpověď mnoha rabínů. Pozitivem této ammánské iniciativy je snaha neomezit se pouze na deklaratorní akce typu otevřených dopisů (byť historicky bezprecedentních), ale dosáhnout i praktických a trvalých výsledků, především co se týče způsobu vzdělávání islámských učenců.

Ammánská iniciativa mě sice potěšila, ale neuspokojila mé hledání odpovědí na velmi konkrétní výtky vůči specifickým veršům Koránu a pasážím Hadísu/Sunny. Jen pro pořádek, Korán je členěn do 114 kapitol (súr), které dohromady obsahují kolem 6200 veršů (metodika počítání veršů se mírně liší). Podle některých zdrojů, které srovnávají počet násilných nebo krutých pasáží v Bibli a Koránu, obsahuje Korán 520 takových veršů. Nutno ovšem podotknout, že podobně jako v Bibli (1121 násilných pasáží) se jich drtivá většina týká hrozeb posmrtného utrpení hříšníků a nevěřících. Navíc metodologie získání těchto údajů je více než diskutabilní. Když odečteme pekelné výjevy a porovnáme verše zmiňované různými weby jako „problematické“, dobereme se k relativně nízkému počtu veršů Koránu (méně než 1%), které si zasluhují zvýšenou pozornost. Tyto verše, zdá se, skutečně vybízejí k zabíjení nevěřících, k utínání rukou zločinců, k bití žen nebo k nucení křesťanů a židů platit zvláštní daň, pokud chtějí nadále žít na muslimském území.

Poté, co jsem tyto „problematické“ verše identifikoval, můj další krok směřoval k nalezení muslimské odpovědi, pokud existovala. A odpovědí se mi vskutku dopřálo ve velkém množství. Následuje výčet reakcí, které jsem osobně nebo zprostředkovaně vypozoroval a to v kombinaci nebo jednotlivě:

1) Akceptace:

Fundamentalističtí islamisté si s „problematickými“ pasážemi hlavu nijak nelámají, naopak, pokud to jde, v interpretaci ještě přitvrdí.

2) Odražení:

Místo diskuse Koránu se debata stáčí na vyzdvihování násilných pasáží ve svatých knihách jiných náboženství, popř. dokazování toho, že některé nemuslimské státy působí nesrovnatelně více lidského utrpení než sami vyčítají muslimům.

3) Neznalost:

Téměř všichni „obyčejní“ muslimové, se kterými jsem osobně mluvil, ani netušili, že takové pasáže v Koránu jsou a někteří tomu dokonce odmítali uvěřit.

4) Přehlížení:

Další „obyčejní“ muslimové připouští existenci takových veršů, ale považují je za poplatné jiné době, popř. za nedůležité v jejich osobních životech.

5) Poučení:

Většina vzdělaných islámských učenců vám ze široka povypráví o sofistikovaných metodologiích extrakce smyslu jednotlivých veršů, tak, aby byl vzat v úvahu specifický kontext a okolnosti doby, ve které byly vyjeveny a logická návaznost na tématicky podobné verše v jiných částech Koránu.

6) Reinterpretace:

Početně malá, ale velmi zajímavá skupina reformních muslimských intelektuálů razí nové interpretace Koránu, které podle nich mnohem lépe (věrněji původnímu smyslu) a logičtěji (bez interních nesrovnalostí) reinterpretují především ty verše, které jsou náchylné k zneužití fundamentalisty.

Interpretace a reinterpretace

Podívejme se formou příkladů na poslední dva typy reakcí. Kritici islámu často poukazují na verše 2:190–193 (tedy verše 190 až 193 druhé súry) nebo verš 9:5 jako na verše vyzývající k zabíjení nemuslimů. Učenci z výše uvedeného pátého typu reakce nemají problém tato obvinění vyvrátit a pomocí oficiálních komentářů, přidružených příběhů z Hadísu a předcházejících a následujících veršů samotného Koránu poukazují na kontext, ve kterém je nutno tyto verše chápat. Relevantní pasáž druhé súry se týká doby těsně po ustavení raného islámského ministátečku v Medíně, poté, co věřící muslimové uprchli nebo byli vyhnáni z Mekky. V inkriminovaných verších, které jsou kritiky často citovány neúplně, je jim přikázáno bojovat proti agresorům (z Mekky a jejich spojencům), kteří na muslimy útočili. Devátá súra, říkají učenci, se pak týká specifické situace, kdy byl Mohamed nucen vypovědět smlouvu o neútočení těm klanům, které jednaly proti duchu smlouvy a chystaly zradu nebo jinak škodily muslimům. Kromě toho, dodávají, ostatní verše týkající se podobného tématu jasně říkají, že proti neagresivním nemuslimům se bojovat nemá (2:192,193), že Bůh muslimům nezakazuje, aby se k takovým lidem chovali dobře a poctivě (60:8) nebo že zabití (kohokoli), kromě podle zákona (tedy zločinců), je proti Bohu (6:151).

Ortodoxním učencům se ale hůře vysvětlují některé jiné pasáže Koránů, například často zmiňovaný verš 4:34, ve kterém se říká, že muži jsou nadřazeni ženám a že jim je dovoleno ženy bít. Ti progresivnější z naší páté kategorie se snaží v překladech Koránu (a tedy i v jeho interpretaci) zjemnit dopad daného verše tím, že pasáž o nadřazenosti a bití překládají (a v arabštině interpretují) méně ortodoxně. Podle těchto výkladů mají muži za povinnost starat se o (vydržovat/živit) ženy, zatímco ženy mají na oplátku být poslušné/uctivé/oddané. Co se týče bití, to přichází v úvahu jako poslední možnost (po domluvě/dialogu a po odděleném loži) a má být pouze lehké nebo symbolické. (Pro mírně se lišící, ale stále ortodoxní překlady Koránu klikněte zde, pro více verzí včetně neortodoxních zde).

Navzdory těmto „mírnějším“ výkladům a překladům Koránu je četba takovýchto veršů nutně znepokojující. A to i přesto, že verš o bití žen se vyskytuje v Koránu pouze jedenkrát. O to fascinující jsem shledal tzv. reformační překlad (a tedy i interpretaci) Koránu, který byl v roce 2006 vypracován třemi odborníky-muslimy, včetně jedné ženy. Tito autoři se pustili do demontáže jednoho problematického verše za druhým za užití logiky a lingvistiky. Sloveso „daraba“, argumentují, jehož derivace byla ve verši 4:34 chápána a překládána jako „bít“, má v arabštině více než tucet významů a v samotném Koránu bylo užito v deseti různých smyslech. Mimo jiné, říkají reformisté, znamená toto sloveso „odloučit/separovat“. A jelikož je Korán konzistentní a logický, chápat toto sloveso jako „bít“ nedává smysl, protože jednak bití nic nevyřeší (zato separace ano) a za druhé by takový význam odporoval jiným, rovnostářským, veršům Koránu.

Reformisté napadli i význam slova „jizya“, které je standardně chápáno a překládáno jako speciální daň pro křesťany a židy. Podle ortodoxních učenců bylo nutné, aby křesťané a židé platili zvláštní daň, neboť na oplátku nemuseli platit povinnou daň, kterou muslimové přispívali centrální autoritě (islámský systém sociálního zabezpečení, ze kterého logicky nemuslimové čerpat nemohli) a nemuseli také fyzicky přispívat na ochranu státu (byli tedy pasivními konzumenty bezpečnosti). Navíc daň se týkala mužů fyzicky schopných boje. Reformisté ale slovo „jizya“, díky mnohoznačnosti arabského jazyka, překládají jako „reparace“ a interpretují inkriminovaný verš (9:29) jako povinnost agresorů zaplatit za škody způsobené muslimské obci. Takový výklad je podle reformistů i v souladu s veršem 2:256, který hlásá: „Nebudiž žádného donucování v náboženství!“

Podobných reformních verzí Koránu existuje více, například překlad Koránu publikovaný Shabbirem Ahmedem, Pákistáncem, který se specializuje na mekkánský dialekt arabštiny, jenž je podle něho klíčem k lepšímu pochopení smyslu mnohoznačných výrazů. Reformisté se vyznačují odmítáním jakýchkoli dalších zdrojů náboženské autority kromě Koránu. Obzvláště odmítají Hadís/Sunnu, které jsou podle nich založené na neprokazatelném a z větší části smyšleném svědectví z doslechu. Podle reformistů Korán sám několikrát výslovně uvádí, že je jednoduchý k pochopení a že je jediným zdrojem náboženské autority. Poselství Koránu, říkají reformisté, bylo pokřiveno infiltrací před-islámských a neislámských tradic (kamenování lidí nebo zahalování žen uvedeno židovskými a křesťanskými konvertity) a projekcí perverzních a šovinistických pudů pozdějších muslimů (příběh o nezletilém věku Aišy jako ospravedlnění pro dětské sňatky). Tato infiltrace byla údajně provedena skrz smyšlené příběhy Hadísu/Sunny a skrz pokřivenou interpretaci duchovních, kteří si usurpovali právo na výklad a doplnění Koránu, navzdory tomu, že Korán žádné prostředníky mezi lidmi a Bohem nepřipouští a sám sebe označuje za úplný.

Opět se ptám …

Nehledě na snahy reformistů, Hadís a Sunna zůstanou v dohledné budoucnosti jedním ze základních kamenů islámu a duchovní budou i nadále hrát roli prostředníků mezi lidmi a Bohem. Co když některý z nich začne kázat násilí, ospravedlněné odkazem na problematické verše? Může si i potom umírněný muslim dovolit ignorovat tyto pasáže, aniž by riskoval nařčení z hereze?

Pokud začne kázat takové věci, je sám heretik, protože islám není o násilí, s jistotou tvrdil Aref. A jestli mi řekne, že to já nejsem správný muslim? Proč bych se měl starat o to, co mi říká nějaký imám? Nemá nade mnou žádnou autoritu. Tak si najdu jiného imáma.

Karím zase opakoval svůj recept na radikalismus po celý večer naší debaty: Nejdůležitější je vzdělání, vzdělání a vzdělání. Ne technické, které režim propaguje, ale především vzdělání v oborech svobodných umění. Muslimové si o Západu myslí, že je posedlý materialismem. Jenže u vás materialismus vyvažuje svobodné a kvalitní vzdělání. U nás je kombinace nevzdělanosti a globalizace zničující koktejl. Ve finále jsme mnohem materialističtější společnost, ve které dosažení úspěchu znamená odhodit všechnu islámskou etiku. Spirituální víra se zredukovala na sadu příkazů a zákazů a na vnější znaky zdánlivé pobožnosti, zatímco obsah je často úplně prázdný.

Tedy?

Je islám násilný nebo mírový? Má soukromá odpověď je snadno předvídatelná a ne příliš originální. Je předurčena tím, že sám nejsem věřící a byla by totožná s odpovědí na stejnou otázku, jež by se týkala kteréhokoli jiného náboženství. Islám je takový, jaký si ho lidé udělají.

Násilí, diskriminace a netolerance, které někteří muslimové zaštiťují islámem, plynou z pěti hlavních zdrojů. Za prvé, frustrace z ekonomické situace. Za druhé, frustrace z utlačování autoritářskými režimy. Za třetí, pocit příkoří a ponížení ve vztahu se Západem. Za čtvrté, nevzdělanost. Za páté, mužský šovinismus a individuální perverze.

Zatímco tíha primární odpovědnosti za podobu islámu leží především na bedrech každého jednoho muslima a každé jedné muslimky, výše uvedený výčet odhaluje cesty, jakými i Západ může přispět k deradikalizaci muslimů.

To by ale bylo na zcela jiné povídání.