Svobodné volby v Tunisku a Egyptě a o něco méně smysluplné a svobodné volby v Maroku potvrdily převahu politického islámu nad ostatními politickými proudy v arabském světě. Proč nastává éra politického islámu a je nutné se jí obávat?

Předně, není pravda, že islám je ze své podstaty politický a oddělit ho od státu je nemožné, protože je svými pravidly pro běžný život všeobjímající, konkrétní a nezpochybnitelný. Ortodoxní židé nebo křesťané mohou poukázat na stejné atributy halachického nebo kanonického právo. Do jaké míry náboženství prostupuje světskou moc, nezávisí na svatých textech, ale na jejich vyznavačích. Politický islám je moderní fenomén a souvisí s formováním moderního státu a prvních politických masových hnutí, stejně jako s technologickou modernizací a nedávnou historií islámského regionu.

Hlavním zdrojem popularity politického islámu je paradoxně obrovský pocit zklamání. Arabská duše je již dlouhou dobu sužována propastí mezi hrdostí a skutečnými úspěchy, mezi očekáváními a realitou. Největších rozměrů dosahuje tato národní psychóza v Egyptě. V 19. století uvedl Mohamed Ali do země průmyslovou revoluci a vztáhl ruku k osmanskému trůnu. Přes prsty ho klepla evropská intervence, která modernizační proces zastavila. Jeho vnuk Ismail stavěl divadla a promenády a počítal svoji zemi mezi evropské mocnosti, dokud Egypt neobsadili Britové. Experiment s parlamentní demokracií ve 20. letech 20. století skončil masivní korupcí a nedokázal osvobodit zemi od koloniální nadvlády. Charismatický vůdce Násir ve svých projevech popisoval vysněnou zemi, ta reálná ale katastroficky prohrála v šestidenní válce s Izraelem. Prezident Sadat obrátil kurz k Západu a kapitalismu v příslibu prosperity, která se ukázala nakonec lichou pro drtivou část populace. I přes obrovské přírodní bohatství, grandiózní historii a slibné lidské zdroje se Egypt, stejně jako ostatní arabské státy, potácí na dně civilizačního propadu, po kterém jsou roztroušené hračky pořízené za příjmy z ropy nebo Západní pomoci.

A proto v momentu, kdy již byly neúspěšně vyzkoušeny socialismus, kapitalismus, vláda jedné strany, lidové fronty, mnoha stran, liberalismus i nacionalismus, přichází příslib spásy v podobě politického proudu, který se prohlašuje za autentický (tedy nepřevzatý z ciziny), tradicionalistický a přesto progresivní – politického islámu. Je to jediný v arabském kontextu nevyzkoušený model. Kromě toho po dlouhá desetiletí představoval jedinou opozici diktaturám a jeho nositelé jsou uznávanými disidenty ve svých zemích.

Volební úspěchy politického islámu by neměly vzbuzovat strach. Navzdory ideální startovní pozici (dlouholetá historie, výborná organizovanost, vysoký mobilizační potenciál a disidentský status) nezískaly strany reprezentující politický islám nadpoloviční voličskou většinu. Vyjma Egypta. Výsledky voleb v Egyptě přinesly bloku Muslimského bratrstva (zhruba 36% hlasů) a ultrakonzervativním saláfistům (zhruba 25% hlasů) téměř tříčtvrtinovou parlamentní většinu. Ovšem za předpokladu, že tyto dvě uskupení budou politicky spolupracovat. Taková spolupráce není ale vůbec automatická, protože není islamista jako islamista.

V politickém islámu existuje obrovská názorová rozmanitost. I když se Muslimští bratři a saláfisté shodnou na tom, že by se islámské hodnoty a islámské právo (šarija) mělo odrážet v legislativních a společenských normách, nepanuje už žádná shoda na tom, co vlastně islámské právo je a jak moc doslovně by se normy vzniklé v určité době a určitém kontextu měly aplikovat ve 21. století. Neshodnou se na tom nejen oba směry mezi sebou, ale ani v rámci sebe samých. Tyto interpretační rozdíly povedou v nerepresivním prostředí k ještě většímu pluralismu, tříbení a štěpení, které voliče do příštích voleb jistě příliš nepotěší.

I kdyby egyptská legislativa začala vycházet více z islámského práva, neznamená to, že se Egypt vydá cestou Talibánu. Islámského právo by se rozhodně nemělo redukovat na fanatický výklad nejtvrdších trestů (ostatně např. o kamenování jako předepsaném trestu není v Koránu ani slovo). Egyptským voličům spíše imponoval slib politiky založené na islámských hodnotách, jako jsou rovnost, spravedlnost a důstojné zacházení s lidmi než bičování, kamenování nebo sekání rukou. Tvrdých a náhodně distribuovaných trestů si konec konců užili za minulého režimu až dost, což bylo jeden z důvodů, proč takový režim svrhli.

Politický islám v pozici vládní odpovědnosti se již nebude moci skrývat za líbivá hesla a nejasný politický program. Účast na vládě nutně vyústí v pokles jeho oblíbenosti a smaže kouzlo disidentské aury. To není škodolibé přání, ale běžný úkaz demokratického cyklu. Tedy pokud se na další volby dostane. Útěchou může být, že strany hlavního proudu politického islámu opakovaně deklarují akceptování demokratické soutěže a zachování, dokonce prohlubování, občanských a lidských práv v zemi. I kdybychom podezřívali tyto strany z dvojakosti a ze snahy sjednotit islámské země pod novým chalífátem a nastolit tvrdou verzi islámské práva, musíme přenechat konečný soud na obyvatelích daných zemí. Ti dozajista nesvrhli jeden represivní režim, aby ho vzápětí vystřídal další stejně nebo více represivní. Arabští voliči nevolili politický islám, protože jim nabízí odlišnou sadu základních hodnot, než má tzv. Západní svět, ale právě kvůli nim. Jak si s takovým očekáváním poradí politický islám, rozhodne o tom, jak dlouho jeho éra potrvá.

Vyšlo v Hospodářských novinách (19.1.2012)