Následují dva komentáře bývalých izraelských vojáků k situaci v Gaze.





Nazývejme to, jak chceme, ale v Gaze se nebráníme. Útočíme.
Autor: Yehuda Shaul

(komentář vyšel v MF Dnes 29.7.2014)

V listopadu 2012 spustil Izrael v pásmu Gazy vojenskou operaci “Amud Anan”, jejíž doslovný překlad je “Pilíř oblak”, byť oficiálně používaným názvem se stal “Pilíř obrany”. Před několika dny jsme spustili další operaci pojmenovanou “Mocný útes”, oficiálně komunikovanou jako “Ochranné ostří”. Oba zvolené názvy jsou ve svém vyznění vysoce obranné. Když slyším jména, která se dala vojenským operacím v Gaze – obzvláště ty verze určené pro mezinárodní publikum – upomíná mě to na dobu, kdy jsem sloužil jako voják v izraelské armádě, jejíž celé jméno zní “Izraelské obranné síly”.

V těchto dnech se mi opět vybavuje propast, kterou jsem během své služby objevil, mezi étosem představovaným Izraelskými obrannými silami a samotnými vojenskými operacemi, které jsme prováděli na Západním břehu. Oficiálně byl náš úkol obranný. Vykonávali jsme “preventivní” operace jako například prevence terorismu. Ale záhy jsme se, mí přátelé a já, přesvědčili o tom, že “preventivní” nebylo nic jiného, než kódové označení rozličných akcí, z nichž mnohé byly ve své podstatě ofenzivní. Moše Ja’alon, tehdy náčelník štábu a dnes ministr obrany, nás vyzýval, abychom “spálili palestinské vědomí”. V duchu tohoto apelu jsme byli posláni zastrašit a potrestat systematickým způsobem celou komunitu civilistů. Zakládalo se to na předpokladu, že její členové se nebudou bouřit, když budou dostatečně zraněni, vyděšeni a potlačeni. Vyděšené vědomí je jinými slovy “spálené vědomí”.

Abychom “mařili” akce Palestinců, naučili jsme se považovat každého Palestince za nepřítele a tedy za legitimní cíl útoku. Když jsme byli posláni “demonstrovat naši přítomnost”, bylo naším úkolem děsit a mást civilní obyvatelstvo, aby si uvědomilo, že je stále pod naší kontrolou. Tohoto úkolu jsme dosáhli hlídkováním na ulicích města a náhodnými raziemi v domech, a to v jakékoli hodině, ve dne v noci. Během těchto operací nás nevedly žádné informace výzvědné služby.

Jindy jsme zase “bránili” teroru tím, že jsme kolektivně trestali nevinné Palestince. Taková byla i operace, na kterou jsme byli posláni, když jeden Palestinec zabil holčičku v osadě Adora. Několik hodin po vraždě jsme oblehli vesnici Tufah blízko Adory. Po celý den jsme prováděli razie v každém domě ve vesnici, dům po domu. Při každé razii jsme poslali všechny muže na výslech do místní školy, která se stala naší výslechovou budovou. Nic jsme sice nenašli, ale když se na to dívám zpětně, tak to ani nebylo účelem. Skrz masové zatýkání a razie v domech jsme “potrestali” a zaseli strach v celé komunitě. Logika, která nás vedla, byla taková, že když potrestáme všechny teď, budou se bát cokoli udělat v budoucnosti.

Raketové útoky z Gazy zavraždily dva izraelské civilisty uvnitř Izraele. Je to strašný čin, který se nedá ospravedlnit. Rakety ohrožují životy mužů, žen a dětí v celé zemi a zranili několik občanů. Ale jejich vystřelování nedělá všechny obyvatele Gazy legitimním cílem kolektivního trestání, stejně jako vražda dítěte neměla proměnit všechny obyvatele Tufahu v legitimní cíl zatýkání a neodůvodněných razií. Navíc, navzdory našemu společnému zármutku nad tragickou ztrátou 18 izraelských vojáků v operaci v pásmu Gazy, se nesmíme nechat ovlivnit našimi ztrátami a musíme se řídit pravidly války. Výsledkem izraelské operace bylo zatím zhruba 500 zabitých Palestinců, mezi nimi mnoho civilistů. Ve jménu obrany zraňujeme palestinské civilní obyvatelstvo, které je pod izraelskou kontrolou.

I po stáhnutí z Gazy v roce 2005 stále kontrolujeme její vzdušný prostor a teritoriální vody, nárazníkové zóny uvnitř pásma a pohyb lidí a zboží dovnitř a ven – téměř kompletně. Izrael kontroluje populační registr obyvatel Gazy – abyste v pásmu dostali identifikační průkaz v 16 letech, potřebujete souhlas Izraele. A to je samozřejmě pouze špička pomyslného ledovce. Jedna z charakteristik této kontroly je viditelná v opakujících se vojenských operací, které způsobují strašlivé škody nejen polo-vojenské infrastruktuře v Gaze, ale také civilistům, mužům, ženám a dětem žijícím v pásmu.

Tato realita nám nebyla vnucena. Je výsledkem rozhodnutí, které činí každý den vedení naší země – udržovat kontrolu palestinských teritorií a jejich populace. Důsledky tohoto rozhodnutí znám dobře, protože jsem se jako voják a jako velitel účastnil jeho implementace. Poznal jsem, že udržování takové kontroly vyžaduje neustálé použití síly. Poznal jsem, že je eticky nemožné vynucovat silou správu cizí vlády nad populací čítající miliony lidí.

Označování opakovaných útoků na Gazu obrannými jmény nezmění podstatu těchto operací. Zásadní změna se stane pouze v den, kdy okupace skončí. Popravdě, je obtížné říci, zdali s ukončením okupace skončí i hrozba pro města a komunity v jižním Izraeli. Ale víme, že okupace zatím neskončila, a že jestli se nic nezmění, jsme všichni odsouzeni prožít další krvavou operaci podobné té současné za rok nebo dva. Sémantika nepromění realitu, ve které se Izrael nejen brání, ale také útočí – a to nejen v těchto těžkých dnech, ale každý den. Místo toho, abychom se to snažili vysvětlit a obhájit, je nutné něco udělat pro změnu. V těchto dnech musíme říci: je čas skončit okupaci.

Autor Yehuda Shaul sloužil jako voják a velitel v izraelské armádě a je zakládajícím členem skupiny Breaking the Silence (prolomit ticho), která sdružuje bývalé izraelské vojáky ochotné vypovídat proti okupaci.

Překračování morální hranice v Gaze
Autorka: Yuli Novak

(komentář vyšel v Lidových novinách 1.8.2014)

Přesně před 12 lety, v červenci 2002, shodilo izraelské letectvo jednotunovou bombu na dům Saláha Šihádiho, vůdce ozbrojeného křídla Hamásu v Gaze. Nemusíte být expertem, abyste si udělali představu o tom, co zbyde z domu po dopadu jednotunové bomby. Moc ne. Ta bomba tehdy zabila nejen Šihádiho, ale také 14 civilistů, z toho 8 nevinných dětí.

Toho času jsem sloužila jako operační důstojník u izraelského letectva. Jako mnoho mých přátel jsem se ocitla v situaci, kdy jsem nesla obrovskou zodpovědnost už ve dvaceti letech. Měla jsem na starost fungování letky na zemi, předávání příkazů a zpravodajských informací z velení pilotům, přípravu letadel na operace a podporu pilotů po celý čas.

Po zavraždění Šihádiho to Izraelem otřáslo. I když izraelská armáda trvala na tom, že útok byl operačně ospravedlnitelný, veřejné mínění se nemohlo smířit s takovým úderem na nevinné civilisty. Několik izraelských intelektuálů se obrátilo na Nejvyšší soud s požadavkem přezkoumání legálnosti této akce. O několik měsíců později předala skupina záložních pilotů dopis kritizující podstatu takových likvidačních akcí.

Jako vojáci a důstojníci, kteří jsou zvyklí na vykonávání misí bez zbytečných otázek, jsme nezůstali veřejnou kritikou nedotčeni. Dan Halutz, tehdy velitel letectva, ale řekl pilotům: “Spěte v noci dobře. Kritiky si vůbec nevšímejte.” O měsíc později se v jednom rozhovoru Halutze zeptali, co cítí pilot, když vypustí tunovou bombu na dům. Odpověděl: “Slabé trhnutí křídel.” Lidem zvenčí to připadalo studené a odtažité, ale já i mí přátelé jsme věřili našim velitelům, že dělají ta správná morální rozhodnutí a soustředili jsme se na “důležité věci” – přesné vykonání dalších operací.

O další měsíce později jsem byla pověřena vedením kurzu pro důstojníky letectva. Učila jsem kadety, jak vykonávat své povinnosti profesionálně a jak nést zodpovědnost za své činy jako důstojníci. Studovali jsme závěry z minulých operací a poučení z nich. Učila jsem je, že izraelská armáda je nejmorálnější na světě a letectvo je nejmorálnější část armády. Bylo mi dvacet a celým svým srdcem jsem věřila, že jsme dělali to, co bylo třeba vykonat. Pokud se vyskytly ztráty, bylo to nevyhnutelné zlo. Jestli se staly chyby, vyšetřili by je a vzali z nich ponaučení.

Věci se změnily a teď už si tím nemůžu být tak jistá. V roce 2002 bylo shození tunové bomby a smrt 14 civilistů výjimkou. Několik měsíců po shození bomby na Šihádiho dům armáda uznala, že to byla chyba. Považovali to za zpravodajskou chybu a řekli, že pokud by věděli, že v domě jsou civilisté, tak by operaci nenařídili.

O sedm let později, během operace Lité olovo, se taktika shazování bomb na hustě osídlené pásmo Gazy stala běžně používanou. Dnes, během operace Ochranné ostří, se letectvo chlubí shozením vice než stovky jednotunových bomb na Gazu. Co bylo jednou výjimkou, je teď praxí.
A tak to dnes chodí. Několik minut před tím, než shodíme bomby, upozorníme obyvatele na blížící se destrukci (SMS zprávou nebo shozením menší bomby jako varování). To stačí, aby byl dům považován za legitimní cíl leteckého útoku. V posledních dvou týdnech byly tímto způsobem zabity desítky civilistů.

Domy členů Hamásu se staly legitimními cíli, bez ohledu na počet lidí uvnitř jejich zdí. Na rozdíl od roku 2002 se to nikdo neobtěžuje ospravedlňovat nebo na něco svést. A co je horší, skoro nikdo neprotestuje. Celé rodiny jsou vymazané během vteřin a veřejnost zůstává netečná. Naše morální hranice se posouvají, rok od roku, operace od operace. Není už jasné, kde leží a jestli poznáme, když je překračujeme. Kde budou příští operaci. Kde budou za deset let?

Z vlastní zkušenosti vím, jak je těžké pokládat otázky během aktivního konfliktu, když jste voják. Informace, které důstojníci na zemi a ve vzduchu dostávají v reálném čase, jsou vždy neúplné. Proto leží zodpovědnost za určení morálních hranic a za varování, pokud jsou překročeny, na veřejnosti. Že shazování bomb na domy s civilisty je nemorální musí zaznít zřetelně a hlasitě. Nemůže to být praxe, kterou bez řečí přijmeme. Pokud veřejnost, v Izraeli nebo mimo, tváří v tvář takovým akcím mlčí, pak s nimi souhlasí a akceptuje neakceptovatelné.

Yuli Novak (32) sloužila jako důstojník u izraelského letectva v letech 2000-2005, odešla s hodností nadporučíka. Od roku 2013 je ředitelkou Breaking the Silence (prolomit ticho), která sdružuje bývalé izraelské vojáky ochotné vypovídat proti okupaci.