Konflikt na Ukrajině je velmi vážným ohrožením evropské bezpečnosti a světového míru. Není pochyb, že tzv. povstalce na východu Ukrajiny tvoří do značné míry profesionální ruské vojenské jednotky a dobrovolníci z Ruské federace a že jsou tito povstalci vyzbrojeni moderní ruskou vojenskou technikou a podléhají silnému vlivu, ne-li přímo rozkazům, ruského prezidenta. Tento konflikt lze považovat za neformální válku mezi Ukrajinou a Ruskou federací. Válku, která začala rozmístěním neoznačených ruských jednotek na Krymu, po kterém následovala jeho anexe.

Jedním z pilířů zelené politiky obecně je nenásilí. V rovině zahraniční a bezpečnostní politiky se tento princip promítá do důrazu na prevenci konfliktů, civilní zvládání krizí, dodržování mezinárodního práva a široké chápání pojmu bezpečnosti. Když prevence i snaha o nevojenské řešení krizí selžou a hrozí či nastane situace soustavného a masivního porušování lidských práv, může být podle Globální Charty Zelených (2001) a Evropské Charty Zelených (2006) použita síla, avšak pouze za splnění několika podmínek, z nichž nejdůležitější je jasný mandát Rady bezpečnosti Organizace spojených národů (RB OSN). V opačném případě by hrozilo arbitrární zneužívání tzv. humanitárních intervencí, které by mohlo vést ke kolapsu mezinárodní bezpečnosti.

Pokud je RB OSN paralyzována nebo neprojevuje o situaci zájem, je to silný argument pro její reformu, nikoli pro její obcházení. Výjimkou může být jedině opatření podle vzoru rezoluce „Sjednoceni za mír“ (Uniting for Peace), které je však prokazatelně legální jen v případě sebeobrany podle článku 51 Charty OSN (pomoc Ukrajině v obraně před agresí jiného státu) a sporné při použití donucovací síly vůči suverénnímu státu, který se vnější agrese nedopustil (zásah proti současnému syrskému režimu). Stěžejní otázkou pro zelenou zahraniční politiku je tedy to, jak se zachovat v situaci, kdy hrozí nebo již dochází k masivnímu porušování lidských práv či k ozbrojenému konfliktu za současného zablokování či nezájmu rozhodovacích procesů OSN. Takové situace pravidelně nastávají a budou pravděpodobně stávat čím dál častěji. Je legální a morální v takových situacích přistoupit k použití vojenské síly případ od případu, nebo je nutné nastavit pevný a jasný rámec?

Odpověď se skrývá v napětí mezi „legálním“ a „morálním“ rozměrem takové akce. Zatímco legalitu lze objektivně definovat, morální aspekt je více problematický díky subjektivní definici a dynamickému charakteru (počáteční morální záměr může vyústit v nemorální závěr). Nejistota ohledně morálnosti akce – tedy nejistota, zda snaha zastavit nebo snížit lidské utrpení, je nakonec ještě nezvýší – dává váhu argumentu pro upřednostnění principu legality.

Dále, zelená zahraniční a bezpečnostní politika by měla být vedena konceptem lidské bezpečnosti (human security). Tento koncept staví na první místo šířeji definovanou bezpečnost jednotlivých lidí, jejich životů a majetku. Pokud existuje nějaký kompas pro „morální“ akci, pak by jím mělo být zlepšení/zhoršení lidské bezpečnosti.

V případě konfliktu na Ukrajině je téměř jisté, že by zaslání zbraní ukrajinské vládě zhoršilo bezpečnost lidí v konfliktní zóně. Dodávky zbraní Ukrajině by znamenaly vstup do vojenského konfliktu, který by ruský prezident uvítal ze dvou důvodů. Zaprvé, potvrzovaly by ruskou propagandu o konfliktu rozpoutaném a živeném Západem. Zadruhé, ruský režim má strategicky větší motivaci a geograficky lepší podmínky pro eskalaci a ozbrojený střet s ukrajinskou armádou by vyhrál, i kdyby byla vyzbrojena modernějšími zbraněmi. Dodávky zbraní na Ukrajinu by byly také porušením minimálně třetího kritéria Kodexu chování EU při kontrolách exportu zbraní, který říká, že členské státy EU nesmí vyvážet zbraně do zemí, kde by hrozilo prodloužení nebo zhoršení existujícího napětí nebo konfliktu. Dalším pravděpodobným důsledkem by bylo zvýšené napětí mezi těmi státy, které začnou zbraně na Ukrajinu posílat a státy, které sice Ukrajinu podporují, ale zbraně posílat odmítají (rozkol uvnitř EU podobný situaci po invazi Iráku v roce 2003).

Bez jasného mandátu RB OSN nebo doporučení Valného shromáždění OSN na základě rezoluce Sjednoceni za mír a s ohledem na bezpečnost obyvatel východní Ukrajiny proto Strana zelených odmítá vyzbrojování ukrajinské strany konfliktu. Ruská federace následky své agrese ponese sama a pocítí je v letech, které budou následovat a to jak díky sankcím, tak kvůli mezinárodní ostrakizaci a izolaci.

Velmi znepokojující aspekt konfliktu na Ukrajině je překroucení a zneužití konceptu Odpovědnosti chránit (responsibility to protect), kterým se pokouší ruský režim legitimizovat svoji intervenci. Koncept Odpovědnosti chránit vznikl proto, aby umožnil chránit populaci před nejhoršími masovými zločiny proti lidskosti ze strany vlastního státu a současně zamezit svévolným vojenským akcím pod záštitou humanitárních intervencí. Intervence Ruské federace ve prospěch ruskojazyčných menšin na území jiného státu je však právě příkladem arbitrárního zneužití humanitární intervence a je rovněž v přímém rozporu s principem absolutní suverenity, jehož je Rusko hlasitým zastáncem. Těm státům světa, které jsou k ruské agresi méně kritické nebo ji dokonce podporují, by se tento fakt měl soustavně připomínat.

Současně je ale nutné přijmout urychleně kroky na úrovni české vlády a Evropské unie vedoucí k vytvoření těsnější politické unie, ke snížení závislosti na dovozu fosilních paliv (především z Ruska), k aktivnímu působení proti ruské propagandě v EU a ruským aktivitám směřujícím k destabilizaci EU. Evropská unie a Česká republika by se měly zasadit o razantní a dlouhodobou podporu občanské společnosti ve státech východní Evropy, včetně Ukrajiny. Je také nutné ekonomicky Ukrajinu stabilizovat, což se neobejde bez implementace hlubokých reforem, které podstatně sníží korupci v zemi a posílí občanský sektor. Evropská unie musí být připravena na existencí zamrzlého konfliktu na Ukrajině. Pokud by se však ruská agrese v budoucnu obrátila proti jakémukoli členskému státu EU nebo NATO, došlo by k aktivaci dohod zajišťujících vzájemnou solidaritu a bez ohledu na možný hybridní charakter takové agrese by se také naplnil článek 51 Charty OSN o legálnosti individuální a kolektivní sebeobrany. Otázka vojenské i jiné podpory napadeného státu v rámci kolektivní sebeobrany by se tak podstatně lišila od otázky dodávek zbraní na Ukrajinu.

Na návrh Šádího Shanaáha schválilo Předsednictvo Strany zelených 13.3.2015