Zhruba před dvěma lety jsem od kamarádky dostal jako dárek tričko. Stál na něm nápis „Peace in the Middle East?“ a pod ním řada postaviček jak se smějí, až se za břicha popadají. Kdyby to nebylo vtipné, bylo by to hodně smutné. A naopak. Záleží, jak velký cynik ve vás dříme. Pravda je bohužel taková, že nás možná všechny brzy smích přejde.

Mraky nad Levantou

Na Blízkém východě se schyluje k ošklivému dramatu. Zdá se, že takzvaný mírový proces (ne)probíhající mezi Izraelci a Palestinci po 18 let definitivně uvázl na mrtvém bodě. Palestinci mluví o historickém okamžiku, o křižovatce, o dějinném milníku. Ve vzduchu je cítit očekávání a nejistota.

Jakobystát

Mahmúd Abbás, prezident Palestinské samosprávy, oznámil, že již nehodlá obhajovat svoji funkci v nadcházejících volbách. Reagoval tak na neochotu Izraele zmrazit další rozšiřování židovských osad na Západním břehu jako podmínku pro zahájení nových mírových jednání. Samotný termín palestinských prezidentských a parlamentních voleb není vůbec jasný. Nastalá situace odhaluje absurditu obnažené pravdy: stát Palestina, na který si Fatah od vyjednávání v Oslu hrál, neexistuje a stejně nulovou hodnotu mají i jeho honosné instituce, včetně prezidentského úřadu.

Palestinská samospráva totiž nikdy nebyla žádnou samosprávou, natož státem (palestinská diplomatická mise v ČR se honosí jménem „Velvyslanectví státu Palestina“). Izrael měl a má pod kontrolou veškeré aspekty palestinského života na Okupovaných územích a to včetně Gazy, jakkoli se od ní fakticky distancuje. Iluze palestinského provizorního státu potažmo samosprávy Palestincům spíše ublížila, protože se narace konfliktu posunula od národně-osvobozeneckého boje ke konfliktu dvou symetrických oponentů, dvou států, dvou sobě rovných, čímž rozhodně není.

Třetí intifáda?

Abbásovo rozhodnutí nekandidovat může mít spíše taktický charakter. Favorit západu a tvář umírněných Palestinců vyvolal svým oznámením patřičný rozruch. Izrael nabídl jako gesto dobré vůle propuštění zhruba 300 vězňů z řad Fatahu, Američané i Evropané si pospíšili s vlastními pobídkami. Přesto si ale Abbás zatím stojí za svým. V jeho neústupnosti mu pomáhá i fakt, že volby jsou stejně v nedohlednu a že tak jako tak zůstává hlavou Organizace pro osvobození Palestiny, která se může brzy stát mnohem důležitější než nějaká Palestinská samospráva. Mezi Palestinci se totiž množí názor, že tváří tvář ztroskotanému mírovému procesu nezbývá než rozpustit Palestinskou samosprávu a s ní i zdání státnosti a vrátit se zpět do pozice čistě okupovaného lidu. Z řad čelních představitelů zaznívají i úvahy o třetí intifádě, nenásilné, ghándíovské.

Když se bezpečnost cení nad demokracii

Jedním z nejvážnějších problémů Palestinců je jejich současná politická nejednotnost a absence silné osobnosti se silným lidovým mandátem pro vyjednávání s Izraelem. Dlouhodobá strategie západního světa včetně Izraele vůči Palestincům je udržet v jejich čele relativně umírněné vedení a to za každou cenu. I za cenu tolerování korupce, pošlapávání lidských práv nebo zvrácení výsledku demokratických voleb. Prioritou zůstává zajištění izraelské bezpečnosti.

Silné osobnosti z řad Palestinců podléhají dvojí perzekuci – z rukou jiných Palestinců, protože znamenají ohrožení pro ty u moci a z rukou Izraelců, protože znamenají podstatně větší intelektuální a politickou výzvu než roky domestikované současné palestinské politické špičky. Mustafa Barghouti, prezidentský kandidát minulých voleb, absolvent elitní americké univerzity, zastánce nenásilného odporu a velký kritik jak Fatahu tak Hamasu, byl několikrát zraněn a zadržen izraelskými bezpečnostními silami. Jeho o poznání méně umírněný vzdálený příbuzný, Marwan Barghouti, který ale uznává právo Izraele na existenci a nesouhlasí s útoky na izraelské cíle mimo Okupovaná území, sedí již několik let v izraelském vězení. Nedávný průzkum veřejného mínění odhalil, že pokud by kandidoval na prezidenta proti Abbásovi i vůdci Hamasu Ismailu Haniyovi, tak by uspěl.

Proč bychom neměli být lhostejní

Abbás může jen blafovat, ale události na Blízkém východě mají ve zvyku budovat si vlastní dynamiku a vymykat se z ruky. Palestinci jsou přesvědčeni, že dospěli do bodu, kdy stojí zády ke zdi a nemají kam ustupovat. Zatímco je Izrael žádá o gesta dobré vůle a o konkrétní ústupky, Palestinci mají pocit, že už nelze z čeho brát. Je jim totiž zjevné, že politicky a ekonomicky nezávislý a teritoriálně souvislý palestinský stát nelze zrealizovat už ani za současných parametrů, natož po dalších ústupcích. Dvoustátní řešení je mrtvé. Jednostátní řešení je nerealistické. Nejenom, že nikdo netuší, co bude dál, ale nikdo už se na to ani vážně neptá.

Roztříštěnost palestinského vedení dává tušit, že i kdyby byla dalším krokem pro Palestince třetí nenásilná intifáda, absence jednotné morální autority by umožnila radikálním skupinám vést ozbrojený boj. Spirála násilí, která by se tím aktivovala, by ohrozila stabilitu celého regionu.

Byť většina Čechů přiznává, že izraelsko-palestinskému konfliktu nerozumí, drtivá většina z nich na něj má nějaký názor. Ten je většinou založený buď na instinktivních sympatiích k jednomu nebo druhému protagonistovi konfliktu, na krátkém pobytu v regionu nebo na kusých informacích z médií, často syrových obrázcích. Ať už se ale naše sympatie liší jakkoli, naším prvořadým přáním by mělo být mírové řešení. Realisté by si ho měli přát proto, že rozsáhlejší konflikt na Blízkém východě by měl okamžité dopady na Evropu včetně České republiky. Idealisté pak proto, že další utrpení izraelských a palestinských civilistů je morálně nepřípustné.