Ztlumená světla, pomalu gradující hudba a příjemný hluboký hlas:

„V době temna…v době útisku a nesvobody…kdy hrozí, že se tyranie jednoho muže přemění na tyranii jedné rodiny…se dokáže jen jeden muž, jeden osamělý hrdina…postavit diktátorovi čelem…a vrátit lidem jejich práva…svobodu…a hrdost!“


Tak nějak by mohla vypadat hollywoodská upoutávka na egyptský fenomén posledních měsíců – na Mohameda El-Baradeje.

Od té doby, co v prosinci minulého roku naznačil El-Baradej, nositel Nobelovy ceny a globálně respektovaný bývalý předseda Mezinárodní agentury pro atomovou energii, že by mohl stát o kandidaturu na post prezidenta Egyptské lidové republiky, musí mít současný egyptský prezident Hosni Mubarak nelehké spaní. El-Baradej se stal egyptským Barakem Obamou a slovo „změna“, na kterém Obama vystavil svoji kampaň, se stalo ústředním heslem jeho neoficiální (nejen-)facebookové kampaně. Proč neoficiální? Protože El-Baradaj zatím ani nepotvrdil, že se o prezidentský post bude ucházet. I tak ale rozpohyboval egyptskou politickou a občanskou scénu na rekordní úroveň.

Jde na to chytře. Kandidovat budu, ale jen za určitých podmínek, říká. Budu kandidovat jako nezávislý (tzn. nepoštvat si proti sobě ostatní opoziční síly obléknutím jediného dresu) a budu kandidovat pouze za předpokladu, že bude garantována férovost celých voleb (tzn. formulace nejmenšího společného jmenovatele pro platformu názorově pestrých opozičníků). Splnění těchto podmínek obnáší změnu ústavy, emancipaci justice a pozvání zahraničních pozorovatelů pro monitorování průběhu voleb.

A to jsou podmínky, které Mubarak podepíše leda tak po konzumaci litru konopného mléka. Už tak se skřípějícími zuby a za nátlaku Američanů povolil přímé prezidentské volby v roce 2005. Tehdy si ale svoji pozici pojistil tím, že do ústavy vepsal řadu téměř nepřekonatelných překážek pro případné vyzyvatele. Prezidentský kandidát musí být alespoň jeden rok vysokým představitelem oficiálně uznané politické strany a jeho kandidaturu musí odsouhlasit kombinace 250 zvolených zástupců parlamentu a provinčních shromáždění. Není nutné dodávat, že tyto pozice jsou v drtivé většině zastoupeny lidmi z Mubarakovy Národní demokratické strany a že nové politické strany uznává zvláštní výbor kontrolovaný...Mubarakovými lidmi. Kromě těchto ústavních překážek, jejichž reformu El-Baradaj požaduje, kontroluje Mubarak své hájemství především skrze stanné právo, které je v platnosti od vraždy prezidenta Sadata a které umožňuje zatýkat lidi v podstatě podle libosti. El-Baradaj chce zrušit i to. Bude úspěšný?

Prezidentské volby se budou v Egyptě konat na podzim roku 2011. V tu dobu bude Mubarak u moci přes třicet let. Za těch třicet let dokázal rozvrátit sekulární opozici kombinací kooptace, zastrašování a rozdělování. V roce 2005 musel jít Mubarak poprvé do přímého střetu s prezidentským vyzyvatelem, ale vrásky si z toho rozhodně nedělal. Vítězství měl takříkajíc pojištěné a prezidentský vyzyvatel skončil ve vězení. Že více než tři čtvrtiny oprávněných voličů k urnám ani nedorazilo, Mubaraka asi nepřekvapilo, ale o něčem to vypovídá. V té době musel Mubarak zakročit proti několika projevům občanské neposlušnosti, z nichž nejmasovější zorganizovala skupina Kifája (Dost) v roce 2004 a 2005 a skupina Šestý duben v roce 2008.

Od té doby se zdá, že si Egypťané raději hledí svého každodenního zápasu o přežití a o politiku se raději nestarají. Většina z nich na dotázání bez váhání kritizuje Mubaraka a s úsměvem vám poví, že Egypt není demokracie, ale království. Naráží tak na spekulace o tom, že Mubarakovo místo má zaujmout jeho syn Džamál. Zahraniční noviny s oblibou glosují, že Egypťané si demokracii sice přejí, ale nejsou za ni ochotni bojovat.

Egypťané vám také poví, že před třiceti lety byl Egypt rozvinutější než většina současných asijských tygrů, kdežto dnes je tomu naopak. Přístup k pitné vodě, dostupnost kvalitního vzdělávání, sociální zabezpečení, kvalita životního prostředí, ceny základních komodit (kromě dotovaného benzínu) – to vše hodnotí Egypťané negativně. Zajistit si slušný život bez škemrání, podplácení a sebeponižování je obtížné. Policejní stát doslova vymlátil z lidí jakékoli myšlenky na aktivní projevy nespokojenosti s režimem. El-Baradej si to nemohl lépe načasovat.

Jeho příchod na scénu doslova polil opozici živou vodou. Zbytky občanských hnutí jako je Kifája nebo Kampaň proti následnictví se kolem El-Baradeje okamžitě semkly. Vládní noviny se nejdříve pokusily velmi trapným způsobem El-Baradeje zdiskreditovat a vykreslit ho jako člověka odtrženého od egyptské reality. Prý žil až příliš dlouho v cizině a navíc vlastní švédský pas! Jak se dalo čekat, takové útoky oblibu El-Baradeje mezi veřejností ještě zvýšily. Lidé si vyložili jeho „odtrženost“ jako klad a příslib toho, že takový člověk není až po uši utopen v klientelistických sítích, které dnes v Egyptě udávají tempo.

Přílet El-Baradeje do Egypta se stal prvním testem nově nabytého odhodlání demokracie-chtivých Egypťanů. Navzdory varování vlády a navzdory pokusům bezpečnostních sil zabránit zorganizování početně větší uvítací delegace, přijelo 19. února na letiště v Káhiře něco mezi několika sty až jedním tisícem lidí (na egyptské poměry a vzhledem k okolnostem vysoké číslo). Někteří z nich cestovali více než 16 hodin z odlehlých koutů Egypta, aby spatřili svého hrdinu. Většina z nich byli prostí Egypťané, kteří přišli i s rodinou a dětmi. Organizace celé akce několikanásobně převyšovala egyptské standardy. El-Baradej byl bezpečnostními složkami eskortován jiným východem, než kde čekali jeho příznivci, prý pro jeho vlastní ochranu. O několik dní později se ve svém domě setkal s třicítkou politiků, intelektuálů, umělců a dalších nezávislých osobností. Setkání dalo vzniknout Národnímu shromáždění pro změnu, opoziční platformě, která zahrnuje snad všechny možné politické proudy včetně Muslimského bratrstva. Cíl: vyvinutí vnitrostátního i zahraničního tlaku, včetně uspořádání masivní podpisové akce, s požadavkem ústavních změn vedoucích k demokratizaci režimu.

Egyptští blogeři se shodují, že El-Baradej se svými podmínkami s největší pravděpodobností neuspěje a že kandidovat nakonec zřejmě nebude. Ale samotná kandidatura nebo prezidentská funkce není v tomto případě důležitá, to ostatně zdůraznil i El-Baradej sám. Podstatné je, že egyptský režim bude mít tentokrát mnohem větší obtíže než kdy před tím sehrát volební divadlo a tvářit se přitom demokraticky. Dokonce se nebude moci tvářit ani polo-demokraticky. El-Baradej je totiž úplně jiná liga než s čímž se musel Mubarak vypořádávat doposud. Těžko si lze představit, že by El-Baradej skončil ve vězení. Navíc je El-Baradej v podstatě synem režimu a v rámci režimu má ještě stále mnoho přátel. Ne náhodou se během svého posledního pobytu v Egyptě setkal s Amrem Moussou, generálním tajemníkem Ligy arabských států a významnou egyptskou osobností. Interní převrat nebo intervence armády jsou možnosti skloňované na egyptských blozích.

Nakonec se může stát, že Mubarak pod domácím i zahraničním tlakem upeče nějakou další poloreformu, ale otěže nepustí. Buď půjde do boje o prezidenta pošesté (resp. podruhé, protože před tím se nejednalo ani o pseudovolby), nebo moc skutečně předá svému synovi, který momentálně vede vládní Národní demokratickou stranu. Otázka je, zda se s tím El-Baradej a Egypťané smíří a zda se s tím smíří i Západ, který si Mubaraka vydržuje výměnou za, podle mého názoru, velmi nepřesvědčivé benefity.