„Dědečku, jaké to vlastně bylo za komunistů?“, ptá se vnouček. „O tom Ti budu vyprávět“, odpoví starý muž.

„Chvíli po tom, co jsem se narodil, přišla válka. Hitler obsadil Československo a všichni jsme si mysleli, že nemůže být hůř. Bohužel jsme se spletli. Všichni jsme se sice radovali z konce války a těšili se na pokojný život, který skrze Beneše měl být v rytmu Masarykovy první republiky. Velmi rychle nás ale radost přešla. Popravy politických vězňů a umlčování každého, kdo měl jiný názor, než byl ten povolený. Ostatně právě dneska si připomínáme 25. února, kdy komunisté zbili studenty, kteří se nechtěli smířit s nástupem totalitní ideologie. A to ještě nezažili to nejhorší.

Přišla násilná kolektivizace. Všem, kdo měli určitý počet hektarů, majetek sebrali a ty, kdo měli dle názoru komunistů až příliš, pozavírali do vězení. Nikoho nezajímalo, že rodina na statku žila několik set let a tvrdě pracovala, aby polnosti obhospodařovala.
Až Ti bude synku někdo tvrdit, jak všechno bylo levné a zadarmo, věř, že ne pro všechny. Například statkářům, kterým ukradli po staletí jejich budovaný majetek, nepřiznali žádnou pomoc, na kterou měli ostatní nárok. Dokonce ani jejich děti neměly nárok na svačinu ve škole.

Do vedoucích funkcí pak komunisté dosadili své lidi. Například soudcem se mohl stát pouze člověk dělnického původu s maximálně základním vzděláním. Zkrátka kdo byl chytřejší a nebyl ochoten kolaborovat a udávat, měl smůlu. Vzdělaní lidé tak končili v lepším případě v kotelně. V případě jakéhokoli odporu na ně byly nasazeny represivní složky.

Je ale pravdou, že řada lidí se dobře měla. Ti, co byli v kontaktu s komunisty a udávali svoje sousedy, se měli dobře. Jednak byli dobře placení v práci (a nikoho nezajímalo, že nic nedělali) a navíc dostávali řadu benefitů. Mohli cestovat, měli přístup ke zboží ze zahraničí a tak podobně. Naopak ten, kdo byl nepohodlný, měl plat nízký, protože mu zkrátka zvedli normu a tvrdili, že nepracuje kvalitně. Kdo nebyl ve straně, nemohl prakticky zastávat jakoukoli pozici. Já jsem se nesměl stát ani parťákem, natož mistrem. A že nebyla nezaměstnanost? Ta byla jen udržována uměle, takže každý disponoval nějakým papírem, že něco dělá.

A pak přišla ona měnová reforma, kdy komunisté okradli nejenom své nepřátele, ale všechny. Jeden den Zápotocký tvrdil, že měna nepadne a druhý den bylo všechno jinak. Lidé přišli o celoživotní úspory. Když pak slyšíš pohádky o rohlíku za 30 halířů, alespoň synku vidíš, jak mají lidé krátkou paměť.

A kdo tomu zločineckému režimu alespoň trochu věřil, ztratil iluze v roce 1968, kdy přijely sovětské tanky. Pak už všichni věděli, o co jde, ale i tak byla ochotna řada lidí kvůli svému prospěchu udávat své nejbližší. Když dneska slyším, jak tito lidé říkají, že kvůli dětem a rodině nemohli jinak, směji se. To proto, že znám mnoho opravdu velkých rodin, jejichž otcové nebyli ochotni ohnout svůj hřbet. A věř synku, že jejich děti, které často končily základní školu s jedničkami a posléze nemohly jít studovat, jsou na ně dnes hrdé.

Zkrátka a jednoduše, pohádky o komunistických jistotách platily pouze pro někoho. Proč jinak myslíš, že by z Československa uteklo 300 000 lidí? Když se tu žilo tak dobře, proč tito lidé byli často ochotni podstupovat riziko, které je při útěku čekalo? A nemálo z nich pak zastřelili na hranicích „naši“ čeští vojáci. Žili jsme tu zkrátka v kleci.

Nikomu nic nevyčítám a nezazlívám. Nenávist totiž plodí pouze nenávist. Je třeba ale pamatovat na příběhy, jako byl ten Číhošťský, který je právě dnes aktuální. Ten totiž ilustruje, jaký komunistický režim opravdu byl. A na to se zapomínat nesmí, protože kdo nezná svoji historii, je nucen si ji zopakovat. Já už jsem starý a mě se to týkat nebude, ale když vidím, že nejeden stalinista a udavač z poslaneckých lavic říká, že v minulém režimu bylo dobře nebo že politické procesy neexistovaly, nutí mě to k obezřetnosti. Demokracii je totiž nutné si hýčkat a řádně se o ni starat. Je to ale primárně Vaše budoucnost a Vaše odpovědnost, takže starat se teď musíte Vy.

A teď synku už dost povídání a spát.“