V hledání řešení se má postupovat tak, že hledáte styčné body respektive to, co obě strany spojuje. V případě migrační krize je tomu stejně. A kupodivu těch společných styčných ploch je řada.

Jak „odpůrci migrace“, tak řekněme její „zastánci“ se v drtivé většině shodnou na tom, že je nutné:

1) Chránit vnější hranice Schengenského prostoru
2) Ekonomické migranty vracet a uprchlíkům pomáhat (ostatně jsme vázání Dublinem a Ženevou)
3) Jakékoli trestné činy, ať už u imigrantů nebo u Evropanů, vyšetřit a řádně potrestat
4) Definovat si, jaké jsou naše možnosti pomáhat, protože je zjevné, že ČR nemůže přijmout 10 milionů uprchlíků

A bodů by bylo nepochybně více. Bohužel seriózní diskuzi výrazně narušují extremističtí populisté, kteří se na tématu migrační krize snaží parazitovat a získávat politické body. Zmínit můžeme například Tomia Okamuru, který imigranty nazývá zvěří. Patrně však zapomíná, že sám je imigrantem, navíc ekonomickým. Dále lze zmínit Martina Konvičku, který by se rád s muslimy vypořádal koncentračními tábory a následnou likvidací. Dokonce již definuje způsoby možné likvidace. Bohužel k seriózní diskuzi nepřispívá ani prezident, který jako jediný evropský nejvyšší státník tvrdí, že imigrační krize je organizovaná, konkrétně Muslimským bratrstvem. Vzhledem k tomu, že tyto informace nejsou dle generála Petra Pavla známy nikomu jinému než prezidentovi, jsou dvě možnosti. Buď prezidentovy informace nejsou pravdivé, anebo je má z míst, kde je tato činnost organizována. Obě dvě varianty jsou alarmující.

Základní předpoklad seriózní diskuze (a to právě zmínění pánové a další postrádají), je přijmout tato fakta:

1) Česká republika skrze svoji Ústavu a Listinu základních práv a svobod respektuje náboženskou svobodu vyznání
2) Česká republika je vázána mezinárodními smlouvami, konkrétně Dublinskou úmluvou a Ženevskou konvencí

A nyní se můžeme začít bavit, jakým způsobem budeme imigrační krizi řešit. Vzhledem k tomu, že celá Evropská unie se zjevně při řešení trápí, je alibistické se domnívat, že všechny problémy vyřešíme vystoupením z EU. Pokud situaci nezvládáme jako půlmiliardová unie, nepochybně naše hranice neubráníme jakožto desetimilionový stát. O stavu naší armády a nějaké bojeschopnosti nemluvě.

Směrem k unii jsou tři možnosti. Buď můžeme k Evropské unii přistupovat jako k symbiotickému svazku. To znamená, že řada věcí se nám nebude líbit, ale výsledně se nám tento svazek vyplatí. A to nejen ekonomicky. Nebo k unii může přistupovat jako k lehké holce. Dokud potečou dotace, dokud se nám to vyplatí a budeme dostávat a nic nedávat, zůstaneme. Otázkou co pak. Nejpravděpodobněji třetí varianta. Vystoupíme a až nabídne Putin nebo Lukašenko víc, půjdeme za ním. Ale asi každý tušíme, jak dopadnou takové lehké holky. A pokud někdo tvrdí nesmysl, že budeme jako Švýcarsko, nezná evropskou historii a ani neví, že rozdíl mezi Švýcarskem a námi není pouze ekonomický, ale i geopolitický atd.

Pokud se rozhodneme zůstat v Evropské unii, musíme hledat společné řešení. V rámci zachování jednoho z největších výdobytků Evropy, a to volného pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu, asi není dobré stavět ploty a zdi na svých národních hranicích, ale hledat společné řešení. A tím se jeví společná obrana vnějších hranic Schengenského prostoru. V tomto případě na hranici Řecka a Itálie. Ale i Španělska. Argument, že to nejde, je lichý, protože například Španělsko jasně ukazuje, že to možné je. Může se stát, že s Řeckem lidově řečeno „nebude řeč“ a potom hledejme alternativní řešení. Například onu hranici posunout za Řecko na hranici dalších států Schengenského prostoru. To se zbytku unie nelíbí a nemělo by se to líbit ani Česku, ale pokud mluvíme o koncepčním přístupu, musíme přemýšlet i o variantě B.

Pokud se shodneme na společné obraně vnějších hranic, je nutné se začít bavit o společné azylové politice. Kvóty se ve volném prostoru osob jeví jako nefunkční nástroj. Proto je důležité nastavit pravidla hry tak, aby všichni nešli pouze do států, kde je sociální systém na vysoké úrovni. Konkrétně do Německa a severských států. Ironií je, že na současný stav si dlouho tyto státy nestěžovaly. Naopak to byly státy, kterých se migrační politika téměř nedotkla. Tato snaha sjednotit pravidla nepochybně narazí na ústavní soudy, jako se tomu už stalo v Německu. Nicméně dokud v severských státech dostanu víc než v jižních, logicky to bude migrační proud směřovat právě na sever.

A nepochybně je důležité si říct, kolik do toho kdo dáme svých zdrojů. Osobně jsem rád, že se naše vláda nechová jako Slovensko, které se chová právě jako ona lehká holka, viz výše. Uprchlíky nechceme, nic nepřispějeme, ale dokud potečou dotace, zůstaneme s Vámi. Možná právě kvůli národnostní blízkosti ke Slovákům se takto populisticky chová ve vládě i Andrej Babiš, mimo jiné další ekonomický migrant. Asi Slováci včetně Babiše neznají mezinárodní smlouvy, kterými jsme vázáni.

Za minulý rok přišlo do Evropy podle odhadů přibližně 1,2 milionu imigrantů. Pokud vezmeme v potaz, že odhadem polovina z nich jsou ekonomičtí migranti, máme tady 600 000 uprchlíků. Odhady jsou různé, ale posouzení kdo je a kdo není ekonomický migrant, podléhá rozhodnutí příslušných úřadů, nikoli výrokům populistických politiků. V Evropské unii je půl miliardy lidí, a pokud bychom připustili, že dojde rovnoměrné odpovědnosti, na Českou republiku dle počtu obyvatel vychází přibližně 12 000 uprchlíků. A to jsou stále nižší čísla, než jsme zažívali v roce 2001, kdy do naší země přišlo téměř 20 000 imigrantů, kteří žádali o azyl. Situaci jsme bez větších komplikací zvládli. Za rok 2015 bylo žádostí o azyl cca 1 000. Tenkrát se tématu nechytalo tolik populistických politiků, ale jasně to ilustruje, jaká je současná situace.

Česká republika v současné době přijímá 153 iráckých křesťanů. A to se dle mého názoru jeví jako začátek správné cesty. V onom 1,2 milionu imigrantů je dle statistiky 6% křesťanů. To je 90 000 lidí. Pokud sílí hlasy, že zde lidé nechtějí uprchlíky muslimského vyznání, začněme alespoň takto. Samozřejmě za předpokladu prověření příslušnými úřady a minimalizace bezpečnostních rizik. Na rozdíl od některých si sice nemyslím, že bychom měli pomáhat pouze „našim“, tzn. křesťanům, protože naše evropská tradice je křesťanská a byl to právě Ježíš, který jako Žid šel mezi „nežidy“ a nabízel jim svou pomoc. Ostatně byl to i Masaryk, který bránil Žida Hilsnera proti nenávistným náladám ve společnosti. Nicméně pokud to má být přijatelný konsenzus, začněme přijímáním křesťanů, jichž nemálo potřebuje pomoc.

Jak jsem zmínil na začátku, je třeba si jasně říct, že pokud někdo poruší příslušné zákony dané země, musí za to nést odpovědnost. Pokud se tak stane u těch, kteří jsou uprchlíci, je nezbytné se bavit o tom, zda takovým chceme pomáhat. Já osobně bych byl v takových případech pro návrat do země původu. Nepropadejme ale mediálním masážím ve smyslu: několik imigrantů spáchalo trestnou činnost, a proto jsou všichni takoví. Přišlo jich 1,2 milionu a je jasné, že dle Gausovy křivky část z nich trestnou činnost páchat bude. Stejně tak část Evropanů trestnou činnost páchá. Proto jsem v těchto souvislostech poukazoval na fakt, že nikoho neznepokojuje 7 000 znásilněných žen v ČR, ale značnou část společnosti znepokojuje trestná činnost pouze imigrantů. A to s tím, že jakoukoli takovou trestnou činnost jednoznačně odsuzuji.

Bohužel řada politiků cítí šanci se zviditelnit a získat body. Nemálo politiků se rozhoduje podle průzkumů veřejného mínění. K dokonalosti to dotáhl pak Jiří Paroubek. Ale tak se státník nemá chovat. Ten má vnímat státní politiku jako celek. Ve veřejném mínění si nepochybně všichni budou myslet, že je dobré zvýšit důchody a snížit daně. A to je právě ona absence vnímání věcí jako celku. A právě na základě průzkumu veřejného mínění hledá řada politiků ona jednoduchá řešení, příklady takových jsem uvedl výše. Nejeden politický poradce Vám řekne, že vzhledem ke krajským volbám letos a poslaneckým příští rok je výhodnější být zastáncem tvrdší linky, respektive odmítat jakoukoli imigraci. Případně, že je politicky výhodné nabízet jednoduchá řešení. I proto oceňuji premiéra Bohuslava Sobotku, že takovýmto tlakům nepodléhá, i když by to pro jeho politické body bylo nepochybně výhodnější. V řadě věcí s ním nesouhlasím, ale ve snaze hledat funkční řešení současné migrační krize s ním souzním. Jsou to sice „jen“ gesta, ale například přijetí českých dobrovolníků pomáhajících na Balkáně je gestem, které spojuje a vysílá do společnosti pozitivní signály. Naopak tvrdit o islámu, že se jedná o náboženství zla, je záležitostí, která jednak poukazuje na naprostou neznalost islámu samotného, ale hlavně společnost rozděluje. Každý, kdo něco takového tvrdí, by měl začít uklízet před „vlastním prahem“ v oné křesťanské tradici a historii, která nebyla vždy taková, abychom na ni mohli být hrdí.

A v neposlední řadě je dobré si uvědomit, jak se k našim stovkám tisíc emigrantů chovali za minulého režimu naši západní sousedé. Na hranicích nás naopak stříleli „vlastní“ lidé.

Závěrem jedno přání. Nerozlišujme lidi podle barvy pleti, národnosti, etnika nebo vyznání. Historicky se ukazuje, že kdo tak začal činit, se zlou se potázal.