Žijeme v jednom z nejateističtějších států světa. Za minulý rok u nás požádalo o azyl kolem tisíce lidí, uspěl zlomek. A přesto sílí nacionalistické projevy v duchu „Česká republika je naše, vzít si ji nedáme a nejlepším řešením je opustit EU a zadrátovat hranice“.

Pokud se máme seriózně bavit o tom, co znamená, že „ČR je naše“, musíme si vydefinovat, kdo je ono „my“. Sílící neonacistický proud, za podpory prezidenta (nejen z pódia), vnímá zjevně zájmeno „my“ na základě rasové segregace. Podle barvy pleti, národnosti, etnika anebo třeba podle náboženského vyznání. A protože pro většinovou společnost je rozlišování lidí na černé/bílé, Čechy/Syřany atd. nepřípustné, přijde vhod staré dobré křesťanství. A k nacionálnímu proudu se rázem přidává řada kleriků.

Ptám se, kde byli tito „obhájci křesťanství“ několik posledních desetiletí? Kde byli, když se v Poslanecké sněmovně schvalovaly zákony naprosto neslučitelné s křesťanskými hodnotami? Nikde.

Evropa stojí na křesťanskodemokratických principech a skrze to na principu solidarity. Byl to právě Ježíš a jeho následovníci, kteří nepomáhali pouze vlastním, potažmo židům, ale všem, kdo pomoc potřebovali. A i tehdy museli rozlišovat, kdo pomoc potřebuje a kdo ji chce pouze zneužít. Nezneužívejme křesťanství k podpoře nacionalistického proudu, ale pomáhejme těm, kdo to potřebují, a ty, kdo pomoc nepotřebují, posílejme zpět.