Myslím, že Petr Čech je už docela dlouho přeceňovaný brankář. Neříkám, že neumí chytat. Pořád patří k mistrům svého řemesla, jejichž sláva široko se roznesla.

Ale mám poslední dobou pocit, že stejně dobře jako Petr Čech - a ne li lépe - chrání v reprezentačních utkáních své bílé sítě desítky jiných "pavouků".

České brankářské jedničce bezpochyby škodí, že si v mimořádně silné Chelsea skoro nezachytá.

Skvělí obránci mu v Premier Legue i v Lize mistrů bohužel pomáhají až příliš. Rozmazlují ho.

V české reprezentaci je realita jiná - poněkud drsnější. Jak se ukázalo ve středu chorvatské Pule při prohře "našich" s Chorvaty 2:4.

Při krásné útočné galašarádě, z níž jsem se radoval. Ale ne díky Petru Čechovi.

Český fotbalista roku a prý třetí nejlepší brankář planety svým bekům a defenzivním záložníků z veskrze průměrných evropských celků moc nepomohl.

A když, tak leda tak, co by se za nehet vešlo.

Při prvním chorvatském gólu šel zbytečně naproti útočníkovi a střela z velkého úhlu mu prošustila mezi nohama.

Při druhém chorvatském gólu zůstal naopak zapykaný na lajně, ačkoliv vysoký centr přisvištěl těsně za malé vápno až od rohového praporku. Vzduchem letěl bratru pětatřicet metrů.

"Kdybych na to nevyběhnul já a chlapi v hospodě se mě ptali, proč, tak bych jim odpověděl - Nevím. A uznal bych, že to byl můj gól," řekl mi můj známý brankář z první A. třídy.

Za třetí chorvatský Petr Čech nemohl. To by nechytila ani bytost, naklonovaná ze Lva Jašina, Gordona Bankse a Dina Zoffa.

Zato čtvrtý "fík" ze středomořské zahrady, to se jen tak nevidí. Po něčem takovém by ten můj známý brankář z 1. B. třídy vypil večer na žal půl flašky rumu. A trudnomyslnost by ho opustila nejdřív za týden.

Když už někdo vyběhne tak daleko z brány a jeho mužstvo nevede 5:0, nýbrž prohrává 2:3, není na škodu odhlavičkovat míč do autu a rychle mazat zpátky aspoň na malé vápno.

Jestli ale má nějaký brankář přebujelé sebevědomí, a nebo mu prostě jen přepne v hlavě, a zpracuje míč kousek od útočníka na prsou a spustí si ho k noze, pak se sluší bleskurychle zamířit pánubohu do oken. A vypálit.

A nepošoupnout balón filigránsky o dva metry dopředu na vyděšeného a obsazeného spoluhráče.

Snažil jsem se poctivě asi tak deset minut, abych si vzpomenul, kdy naposledy Petr Čech podržel českou reprezentaci. Místo toho mi - uznávám, že nespravedlivě - lezl v jednom kuse do hlavy zápas na ME 2008 s Tureckem (2:3), kdy nám naše sportovní mediální hvězda zabouchla postupové dveře ze skupiny.

Po takových strašidelných chybách, jakou provedl Petr Čech při posledním tureckém gólu, přicházejí někteří brankáři se slabšími povahami na čas o schopnost erekce.

Ale pak se mi naštěstí paměť vrátila. Ano, ta baráž s Norskem o MS 2006, to bylo od Petra Čecha něco. Venku i doma.

Z jeho úžasného zákroku na Letné za stavu 1:0 pro nás při drtivém tlaku seveřanů mně dodnes mrazí. Příjemně mrazí. Jak vůbec mohl ten prudce vystřelný balón skrz hroznou změť nohou vidět? Natož vyrazit z brankové čáry...

Věřte, nevěřte, myslím, že Petra Čecha nejlepší brankářská léta ještě čekají. Jenom si nesmí říkat, že to za něj někdo před ním odtrká. Nebo odkope.

S tím si může vystačit leda tak v bezpečném brankářském teplíčku v Chelsea. A ne v českém národním mužstvu, kde to vzadu pekelně hoří.

Miloslav Lubas, Aktuálně.cz