Jednou z málo respektovaných podmínek existence demokratického právního státu je vnitřní sebeomezení zákonodárce, tedy povědomí o tom, co v legislativě možné je, a hlavně toho, co v legislativní činnosti již možné není.


Zákonodárný sbor, který je ovládán pocitem, že může vše a že nemá žádná omezení ve své zákonodárné činnosti, míří přímo k destrukci právního státu.
Jedním z dokladů o malém respektu Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR k těmto zásadám lze označit to, že Sněmovna na stávající schůzi přehlasovala veto Senátu a opět schválila zákon předložený skupinou poslanců Řápkové, Stanjury, Gazdíka a dalších, kterým se mění zák.č. 200/1990 Sb. o přestupcích a některých dalších zákonů (především trestního zákoníku), tisk č. 431. Tedy zákon, který umožňuje, aby pachateli vybraných přestupků mohl být uložen také zákaz pobytu na dobu nejdéle tří měsíců. Nejde o to, zda s tímto postupem proti pachatelům přestupků někdo souhlasí či nesouhlasí, ale o to, že schválený zákon až kuriózním způsobem nerespektuje platné právní prostředí.
Tak zákon v údajné snaze nedotknout se příliš pracovních a rodinných vztahů pachatelů stanoví, že trest „ se nesmí vztahovat na místo nebo obvod, v němž má pachatel trvalý pobyt…“, aniž by zákonodárci vzali v úvahu, že místo trvalého pobytu vůbec nemusí odpovídat skutečnému pobytu občana (tedy místu, kde pracuje a kde má rodinu). Po té, co §10 odst. 4 zákona o evidenci obyvatel vytvořil institut trvalého pobytu občana na ohlašovně a situaci, kdy občané vůbec nejsou povinni hlásit změnu svého trvalého pobytu, občan, který má „trvalý pobyt“ např. na ohlašovně v Městské části Praha 7 může bydlet, pracovat a mít rodinu např. v Chomutově. Uložený zákaz pobytu v Chomutově (kde nemá trvalý pobyt) se pak může významně dotknout jeho (ústavních?) práv.
Zákon rovněž stanoví, že porušování nově „ zavedeného“ zákazu pobytu je trestným činem (novelizovaný § 337 tr zák.). Zcela je ignorováno, že řada pachatelů se o uloženém zákazu pobytu vůbec nedoví, neboť jim rozhodnutí bude doručováno fikcí, tedy na adresu „trvalého pobytu“ kdesi na ohlašovně. Ukládání takové sankce je pak nejen neefektivní, ale pokud se pachatel o uložené sankci vůbec nedozvěděl, těžko se mohl jejím porušením dopustit úmyslného trestného činu.
Zákon prý vítají představitelé obcí. Zřejmě jim uniklo, že přestupková agenda je výkonem státní správy a nikoliv samosprávy, takže obce nebudou mít (doufejme…) na ukládání těchto sankcí žádný vliv…
Odhlédneme-li od až obsedantní snahy této Sněmovny několikrát během jedné schůze měnit trestní zákon a trestní řád (ale i občansky soudní řád) způsobem, který prakticky téměř vylučuje znalost platného práva u odborné, natož pak obecné veřejnosti, nebylo zde (opět) zákonodárci ani v nejmenším respektováno sdělení veřejného ochránce práv, který na nesplnění podmínek stanovené pro omezení svobody pohybu a pobytu v čl. 14 odst. 3 Listiny tímto zákonem naléhavě upozorňoval. Problematická realizovatelnost a svévole zákonodárce jsou na jeden zákon až dost….

Psáno pro LN 13.6.2012