Je pozoruhodné, jak nejen společnost, ale i zákonodárné sbory jsou málo legislativně připraveny na i extrémní situace, které mohou nastat.


Není jistě, naštěstí, časté, abychom museli řešit případy členů zákonodárných sborů vzatých do vazby, kteří se po té chtějí účastnit jednání svého zákonodárného sboru, ale jak ukazují poslední události, je možné takové situace zcela reálně očekávat.

Stejně tak se ukazuje, že ani odborná veřejnost nemá na věc zcela jednotný názor, což u právníků je sice časté, ale ve věci tak zásadně se dotýkající samé podstaty zastupitelské demokracie bychom jistou převažující shodu snad očekávat mohli.
Tak pokud jde o zvažování účasti vazebně stíhaného poslance Ratha (ale samozřejmě i kteréhokoliv jiného poslance nebo senátora) na jednání Sněmovny, považuji za mimořádně nešťastný právní názor soudce Okresního soud v Ústí n. Labem o tom, že poslanec Rath má právo účastnit se jednání Sněmovny. Tento právní názor je mimořádně rozporný v tom, že tentýž soud rozhodl o důvodech vazby poslance Ratha, tedy rozhodl o tom, že hrozí nebezpečí jeho útěku a nebezpečí, že by ovlivňoval svědky. Současně však nyní vyslovuje názor, že i takto izolovaný poslanec má právo účastnit se veřejné akce na které se může volně setkat s neurčitým počtem jiných osob. To je ovšem s důvody vazby ve zjevném rozporu. Právní názor soudce nemá ovšem žádný význam: soud rozhoduje rozhodnutím. Soud by si měl ujasnit co vlastně chce: izolovat poslance, aby se nemohl stýkat s jinými lidmi nebo naopak by měl mít možnost účastnit se veřejného jednání? Nechť soud, hodlá-li takovou volnost poslanci poskytnout, rozhodne o zrušení vazby a tím se jeho právní názory stanou více pochopitelnými.
Představa soudce o tom, že jde pouze o „technické zajištění“ věci, je dětinská. Znamenalo by to v praxi, že Sněmovna nejprve rozhodne hlasováním o tom, že v jednacím sále mohou být přítomny další osoby (příslušníci Vězeňské stráže), pak bude vyklizena jedna lavice, na které bude v průběhu jednání sedět stíhaný poslanec se členy Vězeňské stráže, kteří ho budou doprovázet k řečništi. Jak to ostatně známe z různých přenosů z jednacích síní našich soudů. Vím, že autorita zákonodárného sboru není u veřejnosti příliš vysoká, ale takovouto degradaci si nemůže přát nikdo, kdo má na mysli zájem tohoto státu, této republiky. K tomu se již ostatně vyslovil Ústavní sodu ve svém, v poslední době často citovaném nálezu sp. zn. III.ÚS 36/98, když k požadavku vazebně stíhaného poslance účastnit se jednání sněmovny vyslovil: „Je proto již pojmově vyloučeno vykládati zmíněný příkaz (plynoucí z povinnost poslance účastnit se jednání, pozn. S.K.) jako povinnost sněmovny přizpůsobit režim svého jednání osobním podmínkám (okolnostem) poslance, ať by již povaha těchto podmínek byla jakákoli. Opačný výklad, jak jej podává stěžovatel, by vedl k důsledkům zcela absurdním, vyúsťujícím až do stejně absurdního potencionálního rozpadu sněmovního jednání, případně k jeho znemožnění vůbec.“ Poslanec Rath má bezpochyby právo, aby Sněmovna byla seznámena s jeho stanoviskem, ale o jeho právu osobní účasti na jednání mám vážnou pochybnost.

Především se domnívám, že právo obecně by mělo být založeno, ovládáno zásadou rozumnosti, tedy neměly by v něm být ustanovení, které postrádají praktický smysl. Kdyby totiž mělo platit, jak dnes někteří tvrdí, že poslanec sice může být zadržen při spáchání trestného činu (jak také jinak, že?), ale veškeré úkony spojené s trestním stíháním mohou být zahájeny až po té, co ho Sněmovna nebo Senát vydá k trestnímu stíhání (vysloví souhlas), pak by takové ustanovení jen znamenalo, že poslanec nebo senátor může sice být jen zcela formálně zadržen a po 48 hodinách musí být zase propuštěn s tím, že se s dalšími procesními kroky vedoucími k objasnění trestné činnosti musí čekat na rozhodnutí zákonodárného sboru. Takovéto ustanovení by nemělo žádný praktický význam a bylo by zcela formální. Takováto formálnost z Ústavy podle mého názoru neplyne. Pokud Ústava připouští aby poslanec (senátor) mohl být zadržen stane li se tak bezprostředně po spáchání trestného činu. musí to nezbytně znamenat, že může být nejen zadržen, ale že zcela logicky mohou být následně činěny kroky, které se zadržením osoby přistižené při spáchání trestného činu souvisí, tedy rozhodnutí o vazbě a o konání dalších procesních úkonů k objasnění trestného jednání.

Nedělejme z poslanců a senátorů posvátné krávy, kterých se nikdo nesmí dotknout. Člen zákonodárného sboru opravdu nemůže být trestně stíhán bez souhlasu své sněmovny. O tom spor není. Takovýto souhlas má však dvě formy. A souvisí se stupněm podezření. Je li poslanec nebo senátor zatím pouze podezřelý ze spáchání trestného činu, nesmí být úkony spojené s objasňováním jeho trestné činnosti zahájeny dříve, než jeho sněmovna rozhodne o jeho vydání k takovému trestnímu stíhání. To se zdá být zřejmé. Pokud však je poslanec (senátor) přistižen při jednání, které je důvodně možno pokládat za trestné (ono románové přistižení člověka se zakrváceným nožem v ruce nad mrtvolou), není přece situace stejná, jako když existuje pouhé podezření bez přistižení. I v takovémto případě nelze ani takto „přichyceného“ poslance bez dalšího stíhat, musí k tomu dát souhlas předseda (předsedkyně) příslušné sněmovny, ale stane li se tak, pak následné jednání a rozhodování sněmovny o trestním stíhání takového poslance (senátora) je pouze souhlasem s pokračováním již nezbytně zahájených procesních kroků, nikoliv souhlas s jejich započetím. Jiný výklady by, podle mého názoru, postrádal praktický smysl.