Zdá se, že právnickou veřejností převažující odmítnutí právního názoru Nejvyššího soudu ČR ve věci V. Bárty, totiž názoru, že na činy jinak trestné se vztahuje poslanecká imunita, pokud byly spáchány v prostorách Sněmovny (včetně jednání poslaneckého klubu), ukazuje přinejmenším na neustálené chápání Ústavy a našeho ústavního pořádku.


Když i v tak veřejnosti citlivě chápané problematiky, jako je imunita poslanců, se neshodne ani odborná veřejnost, jak chceme pochopení u široké občanské veřejnosti?

Ústava v čl.27 odst. stanoví, že za projevy učiněné „ v Poslanecké sněmovně nebo v jejích orgánech“ nemůže být poslanec bez dalšího trestně stíhán. Podle J. Wintra („Soumrak poslanecké imunity“, Právo 20.10.2012) „v Poslanecké sněmovně“ znamená „na schůzi, a ne v budově, neboť by pak nemělo smysl psát zvlášť „v jejích orgánech“. Nemyslím, že z textu Ústavy bylo možné takový výklad odvodit. Právě naopak: pokud by ústavodárce měl na mysli pouze schůzi Sněmovny, jistě by to v Ústavě bylo výslovně uvedeno, a nebyl by použit široký termín „v Poslanecké sněmovně“. Poslanci jednají a přednášejí své názory nejen na schůzi Sněmovny a ochrana těchto projevů musí být, zřejmě podle názoru ústavodárce, širší. Zmínka o „jiných orgánech“ je zde bezpochyby uvedena proto, že orgány Sněmovny (výbory) konají své schůze i mimo budovu Sněmovny, např. na četných výjezdních zasedáních apod.

Nad rozdílem mezi jednáním v budově Sněmovny a mimo ni se zamýšlí i J. Lžíčař ( „Právníci: imunita se na jednáni klubu nevztahuje, Právo 20.10,2012). Píše „Chápu to tak, že kdybych vám jako poslanci nabídl půjčku ve Sněmovně, tak by to podléhalo imunitě, ale když vylezu před budovu, už jde o trestný čin. To mi připadá protismyslné“. Není to protismyslné, neboť tak tomu skutečně je. Pokud poslanec vyzve k vyvraždění svých odpůrců na kterémkoliv jednání ve Sněmovně, pak je - a to nikdo asi nezpochybňuje - imunitou chráněn, ale pokud tak učiní před její budovou, již bezpochyby nikoliv.

Debatovat v těchto souvislostech, zda poslanecký klub poslanců politické strany ve Sněmovně je nebo není orgánem Sněmovny, nemá podle mne valného smyslu. J. Wintr soudí, že to je „spíše uzavřená stranická porada“. Ale tak tomu zjevně není. Zákon stanoví podmínky, za kterých může klub poslanců vzniknou (a jistě by pouhé stranické porady nebylo třeba upravovat Zákonem o jednacím řádu Poslanecké sněmovny), předseda klubu má právo kdykoliv hovořit na jednání Sněmovny a klub může požadovat přerušení schůze Sněmovny na svoji poradu. Nemyslím, že by bylo úmyslem ústavodárce svěřit tak významné pravomoci pouhé stranické poradě, i když Ústava poslanecké kluby mezi orgány výslovně nezařazuje…

(publikováno v Právu 25. 10. 2012)