Před několika málo lety měl Jiří Čunek mediální obraz naprosto nevěrohodného politika, dokonce podvodníka a korupčníka, beroucího úplatky a neoprávněně čerpajícího sociální dávky. Ve čtvrtek 25.10. 2012 jsem poslouchal televizní pořad Hyde park právě s Jiřím Čunkem.

Jeden z posluchačů mu napsal, že je pro něj jeden ze tří nejdůvěryhodnějších politiků u nás. Nejde mi o kvalitu nebo relevantnost tohoto názoru, ale zajímalo by mne, kde byl onen občan před těmi čtyřmi, pěti lety, kdy mediální kampaň proti J. Čunkovi vrcholila. Také si myslel, že jde o důvěryhodného politika? A pokud ne, kde nastala tato změna?

Kde se vůbec berou ty náhlé změny v názorech občanů na politiky? V souvislosti s některými výsledky nedávných voleb do Senátu se znovu připomínal případ Václava Fišera. Před časem byl již v prvém kole zvolen s téměř tříčtvrtinovou voličskou podporou do Senátu za obvod Praha 1, a byl občany vyhlášen za nejužitečnějšího politika ještě před tím, než vůbec v Senátu zvedl ruku při jakémkoliv hlasování. O několik měsíců později byl již jen pouhým zkrachovalým podnikatelem, tedy tím, čím byl již v den senátních voleb. Kde byli ti odpovědní občané glorifikujícího a vzápětí zatracujícího senátora? Jak, proč a kdy nastala tato změna?

V posledních senátních volbách byl velmi úspěšným kandidátem Tomio Okamura. Hodlá dokonce kandidovat na funkci prezidenta republiky. Kdo jsou ti občané, kteří jej pozitivně hodnotí a na základě čeho? Nikdy neřekl nic, co by již mnohokrát neřekli jiní, a pokud ano, byly to nesmysly. Říká samozřejmé věci, které opakují i všichni ostatní politici, jako že se nesmí krást, že korupce je zlo a že se tady musí zavést pořádek. Jako prezidentský kandidát hodlá, jak jsem se nedávno dočetl „uzákonit trestní odpovědnost všech politiků, úředníků, soudců a státních zástupců“. Jistě mnozí tleskají, ale kandidát tím dává zřetelně najevo, že nemá ani ponětí o realitách tohoto státu: trestní odpovědnost těchto osob je, stejně jako všech ostatních občanů, již u nás dávno zavedena, a opravdu netřeba ji „uzákoňovat“. Problém je v něčem zcela jiném, což zatím úspěšný kandidát zřejmě netuší…Kdo jsou ti občané, kteří jsou přesvědčeni, že právě on dokáže změnit tento stát, kdo jsou ti, kteří zřetelně v senátních volbách dali najevo, že právě on bude dobrým legislativcem?

Není snad tvorba politické vůle občanů jedním z našich aktuálních problémů? Opravdu dnes stačí občanům říct: „že země je rozkradena“, já to napravím“, aby „politik“ získal důvěru, a není to jen základ pro budoucí problémy plynoucí především ze zklamání z těch, kterým důvěry byla dána, ač zcela zjevně neměli žádné předpoklady pro jejich naplnění? Zřejmě není odvozeno žádné poučení z chování Věcí veřejných, Unie svobody, Strany zelených (volena levicovými voliči se ihned v koalici spojí s pravicí) atd. atd. Odpověď na otázku, proč tomu tak je, by skuteční politici a skutečné politické strany měly hledat spíše, než dělat cokoliv jiného.

A proto lze tuto úvahu uzavřít slovy z písně, jejíž parafrázi jsem si vypůjčil k názvu: kdo to kdy pochopí, kdo to kdy pochopí?