V článku na svém blogu ze dne 16.1.2008, nazvaném „Ministr Pospíšil ohrožuje nezávislost soudců“, Bohuslav Sobotka ostře zkritizoval záměry ministra Pospíšila pokud jde o organizaci justice a zejména, pokud jde o reorganizaci kárných senátů řešících pochybení soudců a jmenování a odvolávání soudních funkcionářů – předsedů a místopředsedů soudů.

Což o to, přítel Sobotka má, jako kdokoliv jiný, právo na svůj názor a samozřejmě i právo – a jako poslanec dokonce i povinnost - vyslovovat se k těm či oněm legislativním záměrům. Jenom bych si dovolil podotknout, že pokud mají mít takové názory relevantní platnost a respekt, nesmí být v rozporu s objektivní realitou, tedy se skutečností. Ve zmíněné problematice přece nestavíme „na zelené louce“, jsme bohatě vybaveni zkušenostmi z jiných evropských států, zkušenostmi, které bychom jistě měli brát v úvahu.

Pokud přítel Sobotka ve zmíněném článku tvrdí, že jmenování soudců a soudních funkcionářů ministrem nebo prezidentem republiky je „klasický zásah moci výkonné do moci soudní“, pak se zcela zjevně mýlí. Když jsem se s delegací ústavně právního výboru před Vánocemi setkal s pracovníky rakouského ministerstva spravedlnosti, bylo řečeno: „Pokud chcete vidět fungující justici řízenou ministrem, rozhlédněte se u nás v Rakousku, pokud chcete vidět justici řízenou soudcovskými radami, musíte jít jinam“. Vskutku: v Evropě je justice „řízena“ (tedy pokud jde o výběr a jmenování soudců a soudních funkcionářů) buď ministrem spravedlnosti ve spolupráci s vrcholnými ústavními činiteli nebo soudcovskými radami, které ovšem mají celou řadu podob a složení. Někde v nich zasedají jenom soudci, jinde i představitelé jiných právních profesí a povolání. Někde stojí v čele soudní funkcionář, jinde jiný vysoký ústavní činitel, někde je členem ministr spravedlnosti, jinde nikoliv. Nikde si však nikdo nedovolí kategoricky tvrdit, že ten nebo onen způsob je lepší, že ten nebo onen přispívá více nebo méně ke kvalitní práci justice nebo dokonce že ten nebo onen způsob je zásahem moci výkonné do moci soudní nebo dokonce, že ohrožuje nezávislost justice. Tak tomu prostě není.

I v České republice, podobně jako v Rakousku, je justice „řízena“ ministrem spravedlnosti, přesto srovnatelné parametry práce soudů jsou naprosto odlišné. V České republice je na 100.000 obyvatel 180 vězňů, v Rakousku 74 vězňů. Tam, kde je znám pachatel, končí projednáním u soudů v České republice 67% věcí, v Rakousku jen 30% věcí. Zbytek je vyřizován jinými způsoby, různými odklony apod. Pokud jde o počet občanskoprávních sporů mezi občany, které pravomocně, tedy bez odvolání, končí u soudů I. stupně, těch je v České republice 65% (v ostatních případech je věc řešena, a to i opakovaně, odvolacími soudy), avšak v Rakousku však plných 91% věcí. Podobný způsob života obyvatel, stejný způsob „řízení“ justice, avšak kvalitativní výsledky velmi odlišné. Ve způsobu řízení to tedy asi nebude.

Pokud jde o nezávislost justice, pak je třeba zdůraznit, že rovněž nemá nic společného se způsobem „řízení“ soudů. Obtížně bychom asi mohli tvrdit, že naši soudci jsou méně nezávislí jen proto, že žádné soudcovské rady nemají. Nezávislost soudu musí být zajištěna ve věci jejich rozhodování, ale nikoliv ve věci jejich organizace, byť obě skutečnosti spolu do jisté míry souvisejí. Soudnictví musí být samozřejmě zcela nezávislé na moci výkonné, ale v žádném případě nemůže být nezávislé na státu a poměrech, které ve státě panují. Platí totiž např., že nesmí být zasahováno do platových poměrů soudců, neboť to by jistě jejich nezávislost ohrožovalo, avšak na straně druhé, pokud poměry ve státě vyžadují, aby se všichni zaměstnanci státu vzdali 13. platů, bezpochyby to musí platit i pokud jde o soudce. A jejich stále opakované žaloby, kterými se 13. platů domáhají, spíše svědčí o falešných představách o postavení soudce ve společnosti, než o tom, že by nezávislost soudců byla odnětím 13. platů ohrožena.

Pokud jde o kárné senáty, je věc obdobná. Tvrzení přítele Sobotky, že účast představitelů jiných povolání v kárných senátech ohrožuje nezávislost soudců, prostě není a nemůže být pravdivé. V Evropě existují různé formy kárných senátů, s účastí a i bez účasti jiných právnických povolání. A opět, jako u soudcovských rad, to vyplývá z historického vývoje té či oné soudní soustavy, ale nikoliv z většího či menšího respektu k soudcovské nezávislosti. Současný stav totiž nevyhovuje nikomu, ani samotných soudcům. Nedávno mi jeden z předsedů krajského soudu řekl: „Za minulý rok jsem podal 20 kárných žalob, a 19 mi jich kárný senát vrátil zpět. Jak mám pak zlepšovat fungování soudců?“

Mýlí se ti představitelé justice, kteří poukazují na to, že v kárných institucí jiných právnických povolání, např. advokátů, také nezasedají soudci, a není proto žádný důvod, aby u kárných senátů soudů to bylo jinak.To je ovšem zásadní nepochopení věci: advokáti, na rozdíl od soudců, nerozhodují o ničem, a již vůbec ne o věcech veřejného zájmu. Kárné provinění advokáta může spočívat jedině a pouze v jeho chování ke klientovi (zda jej řádně před soudem zastupoval, zda nepožadoval nepřiměřenou odměnu apod.) nebo v jeho chování u soudů a na veřejnosti (zda svým vystupováním nesnížil vážnost advokátního stavu nebo soudního jednání), avšak u soudů je to mu zcela jinak. Soudci rozhodují o věcech týkající se veřejného zájmu, a je tedy legitimní požadavek, aby nejen samotní soudci posuzovali nikoliv jak ten nebo onen soudce rozhodl, ale zda tak činil řádně či nikoliv.

Obecně pak ve vztahu moci výkonné a soudní je třeba vidět realitu: separace státních mocí již dávno v moderním evropském státě nefunguje.Moc výkonná není nezávislá, ale odpovědná zákonodárným sborům, tedy moci zákonodárné, a za fungování justice nenese odpovědnost samotná justice, ale představitelé státu. Každý stát se musí rozhodnout, kolik a jakou justici chce. Návrhy ministra Pospíšila můžeme samozřejmě odmítnou, ale nejprve bychom jej měli věcně (to bych rád zdůraznil) projednat a zvážit.