Před několika dny odvysílala Česká televize dokumentární film režiséra T. Kratochvíla Uprchlíci (Jak vypadá cesta za evropským snem z pohledu uprchlíka).

Ten se skrytou kamerou sledoval cestu uprchlíků z Turecka až do Německa. Film stojí za zhlédnutí, protože nám zprostředkuje nejen podmínky, za kterých toto pašování lidí, nepřesně nazývané „útěkem před válkou“ (nikdo z těch, kteří jsou ve filmu uvedeni, před válečnými útrapami neprchá), ale mnohé nám něco napoví o málo tušeném charakteru lidí, kteří k nám přicházejí.
Jejich vztah k víře je totiž zcela jiný, než si představujeme a – samozřejmě – zcela jiný, než je tomu obecně u nás. Z filmu je to zřetelně patrno: v čase 31.14 filmu se jinak drsný pašerák ptá, zda se uprchlíci chtějí pomodlit a ti konstatují že „dáli Bůh,“ budou zítra v Evropě. Ale zejména: v čase 38.39 filmu uprchlice, která neúspěšně jedná o dopravě přes moře (peníze dala jinému pašerákovi než který je nyní přítomen) argumentuje slovy: „ Bohu se nelíbí, jak nám tady ubližujete“. Zvláštní. Že někdo u nás při jednání o obsahu smlouvy o přepravě argumentuje božím názorem si lze těžko představit, jako naopak si lze dobře představit, že taková argumentace se musí zamlouvat představitelům křesťanských církví, kteří by jistě rádi přivítali v Evropě takto „argumentující“ lid, jehož je zde čím dále méně. Nemůže toto být jedním z důvodů, proč nás představitelé katolické církve nabádají ke vstřícnému přijetí migrantů a proč nás Tomáš Havlík přesvědčuje, že bůh islámu je stejný jako Bůh, ve kterého věří křesťané? Je to ovšem všechno mnohem složitější. Naproti tomu katolický primas v Belgii J.De Kesel varuje před zde již převládající vírou v islám. Možná, že zde jsou kořeny některých vystoupení na naší politické scéně, které někteří z nás sleduji s jistými rozpaky.
Po pařížských útocích v lednu 2015 si někteří francouzští novináři všimli, že pravověrní křesťané se nedokáží ztotožnit s obecnou adorací týdeníku Charlie Hebdo, s jeho vulgárními vtipy urážejícími křesťanského Boha a světce stejně, jako boha a světce islámské. Lze si přece dobře představit, že praktikující katolík, ctitel Pany Marie (a jistě jich není v katolické církvi málo), jen s velkými rozpaky si zde prohlížel karikaturu zesměšňující „neposkvrněné početí“ a zobrazující Panu Marii v „gynekologické pozici“. A možná, i když zrovna nemusí souhlasit s vraždami, „téměř závidí muslimům jejich neústupnost a tvrdost, ze kterou hájí svoji víru, když reagují na urážení Koránu a Proroka“ (Franco Cardini). Zatímco týdeník zobrazující urážky křesťanských svatých byl považován div ne za symbol svobody a lidských práv.
Zdá se, že ani tuto, snad duchovní, stránku věci bychom neměli přehlížet. Ozývá se i tak, kde bychom to nečekali: nedávno bývalý eurokomisař Š. Füle v jedné z mnoha probíhajících diskusí se přihlásil k nutnosti obhajovat proti migrantům naše evropské (křesťanské?) hodnoty, když prohlásil: „Pokud to nebudeme dělat, kostely budou v Evropě ještě prázdnější a země s prázdnými kostely má důvod se obávat plných mešit“. Něco na tom asi bude …
(publikováno v Právu 5. 5.2016)