Název nemá odkazovat na letní čas, kdy politici, tedy osoby odpovědné za stav demokracie, tráví čas „u vody“, a nemá to ani být narážka na rybniční plavbu pana prezidenta.

Jde jen o to, že se mi zdá, že demokracie nějak opouští „pevnou půdu“ a dostává se pod vlivem nedávných událostí a aktuálních úvah do nejistoty, zpravidla zvané „na vodě“.
V celé Evropě se zvedá kritika dosavadních elit, je poukazováno na jejich odtrženost od občanské společnosti, od názorů lidu. Voláno je po návratu k „selskému rozumu“ a veleben je instinkt mas („Proč je masa moudřejší než elity“, blog Petra Robejška). Ale zase tak jednoduché to není. Maďarský ekonom Lászlo Bogár soudí, že „je smutným faktem, že třídy chudých nejsou schopné reálně interpretovat svět, lze jimi neomezeně manipulovat…(„Další manipulace s chudými“, LN 9. 7. 2016). Že by schopnost správně interpretovat svět souvisela s výší majetku? Nadto komentátor v souvislosti s brexitem uvedl, že “stará euroskeptická orientovaná generace, která už třeba za deset let tady nebude, evropsky orientované generaci mladé nalinýrovala její život v brexitu", a tedy naznačuje, že vyjadřovat se k věcem obecného, společného zájmu, by se asi měli jen občané, kteří ještě nějaký čas budou na tomto světě. Přidáme-li k tomu ještě českou specialitu v tom, že milujeme svobodné volby, ale nenávidíme ty, které jsme v těchto volbách zvolili, je jistě na místě nejen otázka, kdo vlastně na to demokratické zbývá, ale také otázka, zda vůbec něco jako společný zájem existuje.
Navíc se rádoby demokratické rozhodování již dotýká mnohem hlubších otázek, než jsme si dosud mysleli. Nevím, kde se vzala – zejména u tzv. moderní levice - myšlenka, že důkazem pokroku je popírání a snaha o změnu antropologických konstant člověka. Neboť co jiného, než toto je tvrzení, že pohlaví je konec konců jen věc svobodné volby (máme na to u nás dokonce vládní výbor!) a stav těla s tím moc nesouvisí? Osoba, která neví, zda má použít pánskou nebo dámskou toaletu jistě potřebuje pomoc, ale jsem si jist, že nikoliv pomoc zákonodárce, který by jejími pochybnostmi obohatil (byť demokraticky) právní řád. Snad se nedožijeme Olympijských her, kde v ženské štafetě na 4x100 metrů startují také dvě osoby, které si své pohlaví zvolily (zvolili?)….
S lidskými právy a s lidskou důstojností to nemá nic společného. „Podstata ochrany lidské důstojnosti tkví právě v respektování této odlišnosti. Jinými slovy ochrana lidské důstojnosti spočívá nikoli v ochraně práv či možností, které některé lidské bytosti ze své podstaty či v důsledku společenské situace nemají, ale právě respektování toho, že je nemohou mít“, uvedl ve svém odlišném stanovisku k nálezu Ústavního soudu soudce Vladimír Sládeček.
V souvislosti s brexitem, ale také např. s volbami rakouského prezidenta pak je na místě se ptát, co to vlastně je demokratická většina, kterou se tak rádi zaštiťujeme. Při stále častějším výsledku voleb zhruba 50 na 50 si totiž nikdo nemůže být jist, zda „většina“ dosažená ve volební den trvá ještě týden nebo měsíc na to se všemi z toho planoucími důsledky. Není tedy demokratické rozhodování více „na vodě“, než jsme si dosud mysleli?
Publikováno v LN 19. 7. 2016