Před „temnými silami“, které hrozí, že zvrátí „osvícený vektor legislativy“ a „zahájí račí pochod od universalismu, inkluzivity, sociálních apolitických práv zpět k etnickému pojetí státu, k omezování náboženské svobody…“ nás varuje Václav Bělohradský („Demokracie jako hrozba?", Právo 30. 7. 2016) s tím, že tyto temné síly „mohou převážit ve stále větším počtu demokratických států“.

Před „temnými silami“, které hrozí, že zvrátí „osvícený vektor legislativy“ a „zahájí račí pochod od universalismu, inkluzivity, sociálních apolitických práv zpět k etnickému pojetí státu, k omezování náboženské svobody…“ nás varuje Václav Bělohradský („Demokracie jako hrozba?", Právo 30. 7. 2016) s tím, že tyto temné síly „mohou převážit ve stále větším počtu demokratických států“. Snažím se porozumět tomuto varování, nejsem si však jist, zda nepřichází v době, kdy tento „račí pochod“ byl již zahájen silami, které se zdaleka nepovažují za temné, ale právě naopak: za předvoj pokroku. Neboť, jak známo, raci se při pochodu dívají jinam, než kam ve skutečnosti jdou…
Kde je onen universalismus lidských práv tam, kde existují „moderní “představy o tom, že společnost se skládá jen z nekonečného množství skupin rozdělených podle nejrůznějších kritérií věkových, genderových, sexuálních, pracovních, politických, náboženských a kdoví jakých ještě, skupin, z nichž každá má představu o realizaci svých zcela odlišných a často si vzájemně protiřečících práv? Není zjevné, že stále se rozšiřující katalog nejrůznějších menšinových práv v lidskoprávní agendě nakonec přehlušuje představu o rovnosti lidí a tedy konec konců i onu universalitu lidských práv, o kterou se V. Bělohradský obává? Jsem přesvědčen, že lidskoprávní legislativa by měla směřovat spíše k ochraně lidské důstojnosti, než k formulování nových „práv“ budících spíše rozpaky, než cokoliv jiného.
Opravdu jen „temné síly“ mohou vyjádřit pochybnost nad slovy německého presidenta Gaucka, který vloni prohlásil že „to, co vznikne na místě dnešního Německa, nebude mít společný původ ani společný vzhled, ani sdílený jazyk či kulturu – bude to společenství různých“? Budeme rozpaky nad takovými představami o vývoji evropské společnosti označovat za oživování rasové averse, malost a zakomplexovanost, jak je to občas činěno, nebo to rovnou budeme považovat za onen „račí pochod“ zpět?
Kde je všeobecně srozumitelné pojetí sociálních a politických lidských práv tam, kde ustanovení zakazující jakoukoliv diskriminaci z důvodů např. sexuální orientace je vykládáno jako legitimace každého k čemukoli? K obvinění z popírání „osvíceného vektoru legislativy“ by snad neměly vést pochybnosti nad smyslem té činnosti naší Rady pro lidská práva, kde se legislativně připravuje možnost, aby si lidé sami zvolili své pohlaví bez ohledu na svůj tělesný stav. Osvícený vektor legislativy snad není ohrožen rozpaky, se kterými bychom přijali tvrzení, že „pedofilie je druh sexuální orientace a stejně jako třeba homosexualita, ani pedofilie se nedá regulovat zákony“ (Deník Referendum, 18. 6. 2016). Bez obav snad můžeme odmítat tvrzení, že „Pravidla, která sexuální delikventy a odsouzené pedofily vylučují z práce s dětmi, jsou nespravedlivá, protože porušují jejich lidská práva. Neexistuje žádný důvod, proč by všichni sexuální delikventi neměli být považováni za potenciálně vhodné přijímat děti do pěstounské péče, nebo s nimi pracovat.", jak tvrdí britská, prý uznávaná právnička, akademička Helen Reece, která vyzvala britskou premiérku Terezu May k nápravě. Nebo nikoliv?
Bude možné „račím pochodem zpět“ nazvat volání po respektování antropologických konstant člověka a z nich plynoucí přirozenou rozdílnost mezi muži a ženami, nebo kritiku odklonu od tradiční rodiny, která není „jen umělý sociální konstrukt, ale naopak konstrukt biologický“ (Daniela Kolářová)? Nebo naopak „aktivní detabuizaci polymorfních vztahů“ (Deník Referendum, 18. 6. 2016) – tedy představu o rodině jako soužití kohokoli s kýmkoli bez ohledu na množství - budeme naopak za onen „osvícený vektor legislativy“ považovat?
Respekt a aktivní ochrana lidských práv patří k tomu, co činí lidskou společnost skutečně „lidskou“. Avšak budeme-li považovat povědomí, o všem co vytvářelo lidskou společnost, přes všechnu složitost a rozporuplnost, jen za „račí pochod zpět“ (a nemyslím si, že o to V. Bělohradský usiluje!), nebo jen za překonaný balast, kterého se musíme, ve jménu progrese zbavit, pak to bude cesta k osudovému neporozumění, jehož první obětí budou právě lidská práva, alespoň tak, jak jim rozumíme dnes. Obává-li se V. Bělohradský o vývoj v demokratických státech, je totiž taková obava namístě jen tehdy, pokud osvícený vektor legislativy je srozumitelný těm, kteří demokratickou většinu vytvářejí. Ale je tomu skutečně tak?
Publikováno v Právu 8. 8. 2016