S názory Václava Bělohradského vyjádřenými na stránkách Práva („Demokracie jako hrozba?“, 30. 7. 2016) jsem polemizoval v článku „Račí pochod zpět – ale vlastně kam?“ (Právo, 8. 8. 2016).

Na tento článek reaguje Václav Bělohradský článkem „Demokracie, nebo etnokracie? Demokracie!“ v Právu ze dne 13. 8. 2016. Tvrdí zde, že „universálním základem západní demokracie “ již není multikulturalismus nebo liberální demokracie, která „vzdala svůj vztah k universalismu ve prospěch jakéhosi nekonečného diverzalismu – každý má právo na svou úchylku od obecného pravidla“. Nikoliv: takovým základem demokracie je „abolicionismus“ nebo „kreolizace“, což vyžaduje „bastardizaci všech tradic “ a „osvobození každého jednotlivce od závislosti na místních autoritách, na zvycích otců, na boží pravdě“, neboť „výchozím stavem …je globalizovaná kultura“.
V Lidových novinách z téhož dne však ekonom Milan Zelený tvrdí, že v budoucnu se „začneme posouvat od dnešní globální ekonomiky, která přerostla naše schopnosti, zpátky k lokálním komunitám a ekonomikám“. V ekonomice globalizace již přerostla naše schopnosti, ale v „kultuře“ má být nadále výchozím stavem?
Kdo se v tom má vyznat? Jsem dalek domněnky, že bych byl kvalifikován k polemice na úrovni všeobecných úvah o budoucnosti lidské společnosti, spíše jsem se snažil, při pociťované odpovědnosti za chápání lidských práv u nás, poukázat na praktické, denní problémy: není demokracie garantující lidská práva ohrožena stále více tím, že si nejen přestáváme vůbec rozumět, ale ještě dezintegraci, kreolizaci a bastardizaci minulých zkušeností a tradic považujeme za její základ? Nemělo by však být smyslem politiky hledání jednotících kamenů v základě společnosti, již dnes tragicky rozdělené např. na všelijaké vítače, sluníčkáře a volnoláskaře na straně jedné, a odpůrce odpoutání se od „zvyků otců“ složených jednak z radikálů, kteří soudí, že v Praze v sobotu pochodovali „hnusní buzeranti“, a umírněných, kteří se domnívají, že slova „tatínek a maminka“ ještě zcela neztratila svůj smysl a význam.
Nezbývá mi, než znovu poukázat na skutečnost, že mezi úvahami majícími své místo na akademických katedrách sociologie a politologie, a praktickou „denní“ politikou, se zející propast stále více prohlubuje. Velmi jsem uvítal kandidaturu Václava Bělohradského a jeho vstup do praktické politiky. Velmi se však obávám, že Václav Bělohradský je toho dobře ilustrujícím příkladem této propasti. Onen „demos“, lid, který je stále ještě tvůrcem demokratických rozhodnutí, bude totiž v nadcházejících volbách opět osloven. Jde o to kým a hlavně: čím? Obávám se, že kandidát do Senátu v Praze 6 za ČSSD a Zelené jen obtížně může voliče úspěšně oslovit požadavkem „přetnout pouta ke všemu co je jen místní, pokrevní, historicky omezené….“. Jsem totiž přesvědčen, že podstatná část voličů si přeje téměř pravý opak.