Titulkem nemá být naznačeno, že podnikatel Bakala přenesl svůj, již proslulý byznys do pražské Písnice, ale to, že problém obecně zvaný „Bakalovy byty“, se nám objevuje už i v hlavním městě.

Byty v Písnici, které dříve jako podnikové patřily státnímu podniku a ve kterých už dávno zaměstnanci tohoto podniků nebydlí, zůstaly po jeho privatizaci ve vlastnictví akciové společnosti ČEZ podobně, jako tomu bylo dříve u Bakalovy OKD. Zatímco při privatizaci OKD vláda alespoň projevila jakousi starost o osud nájemců těchto bytů stanovením podmínky příštího prodeje jejich nájemcům (byť to bylo nevymahatelné v případě prodeje celých domů – jak se nakonec stalo), u ČEZ žádná podobná podmínka stanovena není. A tak za situace, kdy se nyní ČEZ rozhodla prodat nikoliv pouze byty nebo jednotlivé domy, ale kompletně celé sídliště soukromému podnikateli, není divu, že se obyvatelé obávají o své bydlení, protestují a chtějí, aby byty byly prodány za přijatelnou cenu jim.
Ve věci se ale střetává tolik práv a zájmů, že dobrati se spravedlnosti (pokud vůbec o ní někomu jde) je obtížné, ne-li vyloučeno. Nájemci bytů samozřejmě nemají podle platných zákonů žádné předkupní právo. Je to (zdánlivě) logické: prodejem domu, natož sídliště, není jejich nájem nikterak dotčen, platné nájemní smlouvy zavazují i každého budoucího vlastníka. A ČEZ argumentuje podle práva tím, že musí prodat majetek za nejvyšší možnou cenu, neboť jinak hrozí poškození akcionářů a následné žaloby. To vše je jistě pravda.
Ale můžeme se ptát: podle jaké právní legitimity vlastní byty, které nejsou jen zbožím, ale domovem jiných občanů, než jejich zaměstnanců, společnost zabývající se těžbou uhlí nebo, jako v našem v našem případě, výrobou a distribucí elektrické energie? A to jen proto, že se tento bytový fond dostal do jejich majetku privatizačním útěkem před právníky, který v devadesátých letech neumožnil převádět - jak bylo navrhováno - podnikové byty na obce? Je takový majetek takové společnosti majetkem, který musí za všech okolností vyprodukovat nejvyšší zisk pro akcionáře? Zejména, je-li tímto akcionářem, který by prodejem bytů nájemcům byl poškozen, stát, a to dokonce akcionářem většinovým? Ten stát, jemuž respekt k sociálnímu právu na bydlení ukládají nejen mnohé mezinárodní smlouvy?
Obyvatelům písnického sídliště jistě aktuálně nehrozí třeba extremní zvyšování nájmů, neboť zákon je umožňuje zvyšovat jen jednou za dva roky a jen na výši, která je v místě obvyklá. Ale jistě jim hrozí to, co je obsaženo v odpovědi na otázku, proč soukromý podnikatel vlastně takové sídliště kupuje? Aby pečoval o klidný život obyvatel? Nebo aby dosavadní zeleň na nezastavěných parcelách, umožňující zde příjemné bydlení, proměnil na komerční, patrně stavební pozemky? Nebo aby alespoň část sídliště přeměnil na luxusní residence mající s bydlením obyčejných lidí jen málo společného? A zbytek sídliště přeměnil třeba na golfové hřiště? Kdo ví?
Je ztráta pohody a perspektivy klidného života a bydlení tisíců lidí tak zanedbatelným artiklem, na který se většinový akcionář a tedy vlastník nemusí ohlížet jen proto, že se nedá poměřit ziskem? Lidé jsou si rovni, ale zájmy nikoliv. A stát (nemluvě o ČSSD!), má zde, když už se to nepovedlo na Ostravsku, jedinečnou příležitost ukázat třeba to, že mu jde i o dobrý život občanů i když to nejsou akcionáři …
Publikováno 2. 11. 2016 v Lidových novinách