Každoročně 10. prosince si připomínáme, že tento den byla v roce 1948 přijata Valným shromážděním OSN Všeobecná deklarace lidských práv (VDLP) jako první mezinárodní dokument, který měl garantovat lidská práva.

My v České republice bychom si současně měli připomenout, že tohoto dne se v roce 1988 konala na Škroupově náměstí v Praze tehdejším režimem první povolená manifestace k tomuto výročí, na které poprvé veřejně promluvil V. Havel a další disidenti, jako předzvěst dějinných událostí příštího roku…
Od doby přijetí této Všeobecné deklarace však již uplynulo 68 let, svět se změnil způsobem, který nezůstal bez vlivu ani na tuto událost. A v dnešní době dalších převratných změn stojí za to si některé tyto skutečnosti připomenout. Tehdy pro Deklaraci hlasovalo v OSN 36 států a 8 států (mezi nimi i ČSR) se hlasování zdrželo. Podstatná většina z dnešních 193 států, které jsou dnes členy OSN, tehdy vůbec neexistovala, a celá řada z nich má dnes o lidských právech poněkud jinou představu. Téměř třetina států dnešního světa (57) přijala v Káhiře v roce 1990 Deklaraci lidských práv v islámu (DLPI), která se v mnoha ustanoveních od Všeobecné deklarace podstatně odlišuje. Tak např. pokud VDLP v článku 3 stanoví, že „Každý má právo na život, svobodu a osobní bezpečnost”, pak v čl. 2 DLPI se stavoví že „ Život je Boží dar a právo na život je zaručeno každé lidské bytosti…. a je zakázáno vzít život druhému člověku kromě z důvodů, které jsou předepsány v Šaría.“ Ochrana před ublížením na zdraví je zaručené právo. Je povinností státu jej ochránit a je zakázáno jej porušit bez oprávněného důvodu předepsaného v Šaríi.
Pokud se např. v čl. 16 VDLP stanoví, že „ Muži a ženy, jakmile dosáhnou plnoletosti, mají právo, bez jakéhokoli omezení ….. uzavřít sňatek a založit rodinu. Pokud jde o manželství, mají za jeho trvání i při jeho rozvázání stejná práva…Rodina je přirozenou a základní jednotkou společnosti a má nárok na ochranu ze strany společnosti a státu“, stanoví čl. 6 DLPI že „Žena je rovnocenná muži v lidské důstojnosti….. a má svá vlastní práva a povinnosti. Manžel je odpovědný za chod a blaho rodiny.“
Zmínky o „ Božím daru“ a o právu „šaria“ stanovící meze lidským právům v mnoha dalších ustanovené káhirské DLPI mají hluboký smysl. Totiž v chápání těchto práv jako božího díla, které je lidským snažením (a tedy i např. demokratickým hlasováním) neměnitelné, neboť je božími přikázáními jednou provždy dané. Je-li dnes evropská společnost konfrontována s nositeli a vyznavači tohoto pojetí práva, nejde jen o jakýsi „střet kultur“, jak se někdy uvádí, ale o problém mnohem hlubší, který si, obávám se, ne vždy všichni dost uvědomují.
Pojetí lidských práv v současné době determinují ještě dvě jiné významné skutečnosti. První z nich je stále se rozšiřující katalog lidských práv, totiž jejich hyperinflace vedoucí až k jejich banalizaci. Právě proto někteří francouzští filozofové hovořili na počátku století o „konci lidských práv“. Neboť opravdu nemine snad den, abychom nebyli konfrontováni s dalším požadavkem na „respektování“ nejrůznějších bizardních představ o lidských právech. Ty již dosahují často absurdních rozměrů, pokud se i náš Ústavní soud musel nedávno zabývat žalobou muže, který se domníval, že jeho lidská práva jsou porušena, pokud z jeho rodného čísla je patrno, že je muž…
A druhou závažnou skutečností je pak zdánlivá absence uložených povinností v souvislosti s množstvím deklarovaných práv. V době, kdy byla přijímána ustanovení o lidských právech, si ovšem lidé ve své většině byli dobře vědomi svých samozřejmých povinností k rodině, obci, společnosti a státu. Dnes však, kdy se vědomí o občanských povinnostech téměř zcela vytratilo, je na místě si povšimnout, že občané dávají stále zřetelněji najevo, že již nechtějí naslouchat těm, kteří je kárají za nedostatek respektu k právům těch, kteří si nejsou žádných povinností vědomi. A že již prostě nepřipustí realizaci práva bez povinností a bez odpovědnosti.
Otištěno v Právu 15.12. 2016