Je snad tajemstvím co si přeje městský volič? Chce se svojí rodinou v bytě především klidně bydlet a ne po večerech studovat stále komplikovanější právní předpisy o správě domu, na jejichž smyslu se neshodnou ani renomovaní právníci.


„Dělníky, kteří volili Trumpa, nezajímá, že se minimální plat v McDonaldu zvedne z 9,5 dolarů na 15 dolarů. Oni nechtějí pracovat ve fast foodu, chtějí stabilní, dobře placenou práci, jenž zajistí důstojný život jim a oněm třem čtvrtinám Američanů, kteří nemají vysokoškolský titul“, napsala nedávno profesorka práva na Kalifornské universitě J. C. Wiliamsová. Nevím, zda to někdo z ČSSD četl, ale měl by: co platilo v Michiganu, v zásadě platí i u nás.
Obyčejní lidé jistě nemají ve své většině nic proti růstu minimální mzdy, ale oni za tuto mzdu pracovat nechtějí, nemají nic proti inkluzi ve školství, ale chtějí pro své děti školu, kde se především pořádně vyučuje, připouštějí potřebu zákona o sociálním bydlení, ale nechtějí, aby se o ně staral v sociálních bytech stát nebo obec, chápou, že lidé nejsou stejní, ale řešení práv tras, homo, lesbi a gay se většinově nikterak nedotýká jejich životů. Řešení těchto problémů přijmou, ale jejich rozhodování u volebních uren tím rozhodně ovlivněno nebude.
„Zdá se, že nápady jak oslovit městské levicové liberály byly dány k ledu s tím, že tradiční voličstvo ČSSD a liberální levici nelze oslovit naráz“, píše J. Pehe v článku „ČSSD potřebuje své bývalé i nové voliče“ (Právo 19. 12. 2016). Opravdu? Kde je psáno, že představy o klidném a důstojném životě městského občana s liberálními a levicovými názory, který rád tráví čas v pražské kavárně, se fatálně odlišují od představ těch občanů, kteří o „pražské kavárně“ (ať již si pod tím představují cokoliv) nechtějí ani slyšet? Je opravdu tak propastný rozdíl mezi „tradičním“ a netradiční voličem ČSSD?
Je snad tajemstvím co si přeje městský volič? Chce se svojí rodinou v bytě především klidně bydlet a ne po večerech studovat stále komplikovanější právní předpisy o správě domu, na jejichž smyslu se neshodnou ani renomovaní právníci. Nechce, aby bytovému družstvu, jehož je členem, hrozila likvidace jen proto, že zákon bez praktického smyslu vyžaduje stoprocentní souhlas všech družstevníků, kterého není možné prakticky dosáhnout. Nemyslí si, že mít v bytě pejska porušuje vlastnická práva majitele domu, nechce platit už dnes za bydlení osmdesát procent z důchodu, který mu byl vyměřen po celoživotní práci a dívat se, jak nájmy ve velkých městech rostou mnohem rychleji než mzdy, o důchodech nemluvě. Rozhodně si nemyslí, že by bylo správné nájemní smlouvu na byt obnovovat pomalu tak často, jako na hotelový pokoj. Ale především nechce přihlížet tomu, že město, ve kterém žije, se zvolna mění ve „vyloučenou lokalitu“ proto, že někteří jeho spoluobčané se chovají tak, že musí ze svých daní přispívat nejen na jejich bydlení, ale ještě na likvidaci domů, které titíž lidé vybydleli. A to jen proto, že státní správa se zvolna mění ve sbor institucí deklarujících především svoji nezávislost. Na potřebách státu i na vůli občanů. Opravdu je tak obtížné oslovit městského voliče?
(Publikováno v Právu 5. 1. 02017)