Zcela nesrozumitelné, rádoby moderně levicové a liberalistické, tedy „dientsbierovské“ pojetí lidských práv, k němuž se vedení ČSSD zcela přiklonilo, vedlo k havárii mnohého, ale především toho, co se mohlo stát „majstrštykem“ ČSSD. Totiž zákona o sociálním bydlení.


Zdá se mi, že mnohem důležitější než výsledek voleb, bude pro ČSSD jeho následná interpretace a správné pochopení vzkazu, který občané prostřednictvím volebních hlasů straně poslali. Nemám dojem že se to zatím daří.
Nemyslím si totiž, že představitelé ČSSD správně chápou důvody neúspěchu strany ve volbách. Je to patrné z opakovaného tvrzení, že jednou z příčin bylo to „že jsme nemluvili jedním hlasem“ a že „lidé nevěděli kdo za stranu vlastně mluví“. Kdepak! Pro voliče není ani tak důležité kdo za stranu mluví, ale co říká. Lidé prostě od ČSSD neslyšeli to, co chtěli slyšet a slyšet chtěli to, co by se týkalo jejich praktických problémů. A nikoliv úvahy a hesla o tradičních voličích, sociálnědemokratických hodnotách atd. atd. A přitom to nebylo vůbec těžké, pokud by odpovědní naslouchali lidem a znali jejich problémy. To se však nestalo. Dvakrát jsem psal v Právu ( „Krásná hesla šokovaných ministrů“ a „Divadlo v Chrastavě“) o tom, jak dopadly návštěvy ministrů ČSSD v krajích – nepochopení toho co lidé vlastně chtějí, žádná zpětná vazba, reakce nebo poučení….
Bylo snad těžké vědět co si např. městský volič přeje? Chce se svojí rodinou v bytě především klidně bydlet a ne po večerech studovat stále komplikovanější právní předpisy o správě domu, na jejichž smyslu se neshodnou ani renomovaní právníci.. Nemyslí si, že mít v bytě pejska porušuje vlastnická práva majitele domu, nechce platit už dnes za bydlení osmdesát procent z důchodu, který mu byl vyměřen po celoživotní práci a dívat se jak nájmy ve velkých městech rostou mnohem rychleji než mzdy, o důchodech nemluvě. Nejen že se k těmto problémům nikdo z ČSSD nikdy nevyjádři, natož pak aby někdo navrhl nějaké praktické řešení. Poslanecký návrh poslance J. Tejce, který se pokoušel některé z těchto problémů řešit se netěšil (podobně jako samotný poslanec) zvláštní přízni vedení strany a nakonec se ve Sněmovně nedostal – přes existenci silného poslaneckého klubu ČSSD - ani k závěrečnému hlasování.
A to se týká i dalších problémů týkajících se bydlení. Většina lidí si nemyslí, že by bylo správné aby nájemní byty, které mají sloužit k bydlení rodin byly využívány jako hotelové pokoje turistů. Ale když na problém airbnb upozornilo Sdružení nájemníků reagovala sice primátorka Prahy za ANO, ale nikdo z ministrů za ČSSD….
Naprostá většina obyčejných lidí – a tedy voličů ČSSD, nechce přihlížet tomu, že obec ve kterém žijí se zvolna mění ve „vyloučenou lokalitu“ proto, že někteří jejich spoluobčané se chovají tak, že jim musí ze svých daní přispívat nejen na jejich bydlení, ale ještě na likvidaci domů které titíž lidé vybydleli. O tomto problému nechtěl nikdo ve vedení ČSSD ani slyšet. Zcela nesrozumitelné, rádoby moderně levicové a liberalistické, tedy „dientsbierovské“ pojetí lidských práv, k němuž se vedení ČSSD zcela přiklonilo, vedlo k havárii mnohého, ale především toho, co se mohlo stát „majstrštykem“ ČSSD. Totiž zákona o sociálním bydlení. Ponechání přípravy tohoto zákona v rukách několika skoroextremistů z neziskovky „Platforma pro sociální bydlení“, kteří byli k tomuto účelu zaměstnáni na MPSV, vedlo k přípravě nepoužitelné právní normy a vedení ČSSD se dostalo tak do rozporu nejen s většinou odborné, ale i laické veřejnosti a nakonec i s vlastním Klubem starostů za ČSSD. Na poslední chvíli se předseda vlády pokusil zatáhnout za „záchranou brzdu“, ale bylo již pozdě. Škody byly nenapravitelné. Lidé většinou ovšem chápou potřebu zákonné úpravy sociálního bydlení, chápou, že o chudé se musí postarat stát. Avšak lidé, kteří nechtějí aby se o jejich bydlení staral stát v sociálních bytech očekávali od ČSSD řešení problémů svého vlastního bydlení, ale čekali marně….
Shora uvedené mylné pojetí lidských práv mělo svůj důsledek nejen v přípravě zákona o sociálním bydlení. Většina slušných lidí nechce nikoho diskriminovat, chápe, že lidé nejsou stejní, ale řešení práv tras, homo, lesbi, gay, gendru atd. se většinově nikterak nedotýká jejich životů. Pokud jsou však tato často jen pseudopráva navíc deklarována jako největší současný problém lidských práv, pokud antidiskriminační politika začíná omezovat svobodu občanů, pak lidé u voleb dají přednost stranám, které tyto problémy definují sice v hrubém zjednodušení, ale přiléhavě a hlavně srozumitelně.
Dalším příkladem může být inkluze ve školách. ČSSD zde zcela zjevně zaměnila právo na rovné vzdělání s rovným vzděláním. A to nefunguje. Nerovnost nelze potírat omezováním svobody. Představitelé ČSSD přes námitky části odborné veřejnosti jen opakovali rádoby „lidskoprávní“ klišé, ale o co obyčejným lidem, kteří se obávali o své děti ve skutečnosti jde nikoho v ČSSD nezajímalo. Paní H., která na stránkách časopisu Týden v této souvislosti řekla: „Jsem Romka, ale mezi špinavé cikány svoje dítě nedám“ dokázala, že této problematice rozumí lépe než ministryně školství….
Jiným příkladem může být celá migrační krize. Vláda řešila tento problém stejně dobře jako Polsko, Slovensko nebo Maďarsko. Ale od představitelů ČSSD jsme nikdy neslyšeli tak jasná pojmenování tohoto problému jako od Fica nebo Orbána. Ale na to lidé čekali. Navíc ČSSD vůbec nepochopila, že ani tak nejde o nějaký strach z „migrantů“, které v našich obcích skutečně nepotkáváme, ale o mnohem širší problém moderního světa, mnoha změn a nových skutečností, problémů s nepřehledným a nevymahatelným právem a s nejistou budoucností, tedy se skutečnostmi, kterým lidé často nerozumějí. Ale na místo vysvětlení byli občané označováni za rasisty, xenofoby, nahnědlé a kdoví co ještě. Jasné a rozumné slovo od ČSSD jsme neslyšeli.
Příkladem nepochopení věci je i vztah ČSSD k presidentovi. Samozřejmě si o chování M. Zemana může kdokoliv myslet cokoliv, ale od politické strany se očekává pochopení názorů a tužeb té podstatné části občanů, kteří M. Zemana podporují a - na rozdíl od představitelů ČSSD – mu rozumějí. Copak představitele ČSSD nikdy nenapadlo, že podporovatelé presidenta Zemana by měli být voliči ČSSD ? A že by tedy bylo vhodné se zamyslet nad důvody proč tomu tak není a možná i odložit osobní nevraživosti jakkoliv hluboké a mnohými komentátory „blízkými“ ČSSD podporované a živené ?
ČSSD by konečně měla vzít na vědomí to, co je většině občanů, snad s vyjímkou „pražské kavárny“ dávno jasné: je to možná politování hodné, ale spisy StB už po těch 28 letech nikoho nezajímají. Neřekl to snad slovenský Ústavní soud jasně: bývalí pracovníci StB jsou, vzhledem k příslušnosti k této totalitní moci, zcela nevěrohodní když nyní jako svědci hovoří o „nespolupráci“. Ale stejně z týchž důvodů byli nevěrohodní pokud ve svých spisech spolupráci potvrzovali. Nechme už toho.
A když se pak přidaly nezdůvodnitelné zásahy do kandidátek ( Zimola, Ludvík) a amatérská „akce lithium“, bylo na propad zaděláno…Co dále? Především by se ČSSD neměla pod heslem „pryč se všemi“ zbavit kvalifikovaných a kompetentních lidí (Zaorálek, Hamáček), když příčiny jejího pádu byly a jsou mnohem komplexnější a jen pochybením jednotlivců se rozhodně odůvodnit nedají.
Občané nejsou zvědavi na sebezpytování politických stran a jejich vnitřní poměry (např. na řešení „lánského puče“). Na opoziční hrátky však není ani čas, ani reálná síla. ČSSD by měla pochopit, že nezanedbatelná část občanů dala jasně nalevo, že si přeje vládu ANO a A. Babiše. Tedy vládu pravicovou, podnikatelskou a pragmatickou. Ale současně, že nevymizela jejich obava o sociální jistoty a jistě by uvítali, kdyby někdo se stal levým, sociálním mantinele této vlády. ČSSD by o to, pokud to bude jen trochu možné, měla pokusit a nepřenechat to KSČM. Není ani pro ČSSD všem dnům konec. Ale jak se říká : času je málo a voda stoupá…..
Stanislav Křeček
autor je zástupcem veřejné ochránkyně práv