zdá se, že nastává spíše čas na nové uspořádání věcí, čas pro nějakou novou „společenskou smlouvu“ mezi vládnoucími a ovládanými než o nějaký „převrat“ .

Politické události posledních měsíců a týdnů přinesly řadu nových skutečností, jejichž důsledky si, podle mého názoru, zatím neuvědomujeme. Mylné sociálně- geografické hodnocení výsledku nejen presidentských voleb a další události pak vedou k obavám některých zda nejde o nějaký div ne politický převrat. Nikoliv.
Ti, kteří se domnívají, že presidenta M. Zemana volili lidé „ze Sudet“, méně vzdělaní a chudší, si snad ani neuvědomují, že legitimizují a oživují již polozapomenutou teorii V. Havla o „moci bezmocných“. Tvrdili totiž, že lidé, kteří si často nevědí rady se svým životem, žijící v místech, které považujeme za sociálně vyloučené lokality, kteří se utápí v kolotoči exekucí a dluhů, nebo žijí od výplaty k výplatě, lidé, kterých si politici všimnou jen před volbami a pro jejichž názory a obavy májí jinak jen slova o zhnědnutí a xenofobii, jakoby náhle projevili svoji skutečnou moc přesahující jejich denní starosti a problémy: zvolili presidenta !
Ale je tomu skutečně tak? Nebo zde spíše ukazuje, že existuje velká část národa, o jejichž skutečných starostech a tužbách mnoho nevíme. Není to spíše tak, že chodíme sice do stejných hospod, na fotbal, pohádáme se spolu , ale o těch druhých si v duchu často myslíme, že to jsou jen nevzdělaní burani s čímž se nedá nic dělat, nebo naopak že jde o nafoukané zbohatlíky , kteří „s lidem“ nemají nic společného? A budovy starých tržnic nám připomínají dobu, kdy obyvatelé měst byli závislí na potravinách a mnohdy i pracovních silách z venkova. Ale velkoprodejny kam se podíváš a agentury práce nám dnes dokládají, že obyvatelé měst již venkov nepotřebují vůbec, nebo jako jen folklorní ilustraci ke své rekreační chalupě. Ale co víc: dokonce jej mnohdy (např. ve volbách) považují za přítěž. A to, zdá se, má i své politické důsledky.
Spíše zděšení by pak mělo vzbuzovat přesvědčení řady občanů, že existuje souvislost mezi vzděláním a dobrým politickým úsudkem. Jak však ukazují dějiny, nic není vzdálenější skutečnosti. Zločinných pokusech na lidech se v koncentrácích účastnili i universitní profesoři nacistického Německa…Překvapení některých nad tím, že podstatná část pracujících lidí volila „oligarchu“ Babiše a že i jinak slušní lidé volili „fašistu“ Okamuru zmatek v hlavách některých jen podtrhuje.
Je zřejmé, že ke změnám v politickém myšlení řady občanů skutečně dochází. Jak ukazuje rozdílný přístup veřejnosti ke kauzám poslance Ondráčka a premiéra Babiše, ne jakákoliv , ale určitá minulá aktivita v bývalé StB přestává vadit, což by ještě před dvaceti lety bylo těžko představitelné. Zkušenosti občanů s výsledky trestních stíhání např. obecních zastupitelů (v naprosté většině soudy odmítnutých) a naopak nestíhání obřích finančních podvodů v minulých letech, vedli u řady lidí k přesvědčení, že je přece jenom rozdíl mezi trestně stíhaným a odsouzeným, a že tedy jen samotné trestní stíhání politika důvěry nezbavuje. I to je v politice nové. A zjevná neschopnost politiků pojmenovat skutečné příčiny problémů ve společnosti pak vedou např. k tomu, že obce, ve snaze chránit práva svých řádných občanů, přistupují k zoufalým činům (zákaz sezení na lavičkách, zákaz pobytu, odnětí příspěvků na bydlení), které pak musí řešit ( a rušit) Ústavní soud. To má devastující důsledky na veřejné mínění u nás. A vezme-li v úvahu narůstající nedůvěru v dosavadní zastupitelské instituce ( volání po referendu a po přímé volbě nejen presidenta, ale i starostů a hejtmanů), nízká autorita zastupitelských sborů, vyjádřených vcelku obecnou akceptací „vlády bez důvěry“, zdá se, že nastává spíše čas na nové upsořádání věcí, čas pro nějakou novou „společenskou smlouvu“ mezi vládnoucími a ovládanými než o nějaký „převrat“ .
Právo 17.2