Že na tom má svůj podíl i státem vybudovaný stále zbytňující a pro budoucnost těžko udržitelný systém nárokové kultury mandatorních výdajů je zcela zřejmé.

Kdyby si čtenář obsáhlého článku s názvem „Chudoba a dluhy trápí vyloučené lokality“ nevšiml, že byl publikován v Právu zrovna 3. února roku 2022, snadno by ho, podle obsahu, mohlo napadnout, že čte totéž, co bylo publikováno v uplynulých třiceti letech již mnohokrát. Tak se zde opět dočítáme o tom, že v těchto lokalitách jsou v bytech plísně a problémy se zatékáním, vlhkými zdmi a shnilými okny, že čtvrtina tamních obyvatel je nezaměstnaná a víc než polovina z nich má maximálně jen dokončené základní vzdělání. Opět se dozvídáme, že „nová vláda…slibuje, že situaci v těchto oblastech vyřeší“. Stejně jako všechny vlády před tím. A opět nám svá zjištění předkládá Agentura pro sociální začleňování, za jejíhož „začleňování“ se počet vyloučených lokalit ztrojnásobil. Nic se nemění a začíná to být už skoro trapné.
„Vyloučené lokality vznikly masivně na počátku devadesátých let při privatizaci bytového fondu a rozpadu socialistického průmyslu…Romové byli řízeně stěhováni z center měst na okraj…“ vysvětluje v článku vznik vyloučených lokalit u nás Martin Šimíček z Institutu pro sociální inkluzi. Přiznání souvislosti mezi vznikem vyloučených lokalit a romskou menšinou, která je faktem i když ji mnozí salonní ochránci lidských práv popírají, slouží panu Šimáčkovi ke cti, ale zdaleka to nevystihuje realitu. Vždyť přece každý ví, že tyto lokality nebyly vždy “vyloučené“ a staly se zdevastovanými a vyloučenými součástmi našeho života až „činností“ zcela konkrétních lidí.
Každému musí být zřejmé, že i v článku uvedené „vlastnosti“ obyvatel vyloučených lokalit mají s vyloučenými lokalitami jen málo společného. Nikdo nepopírá, že ve vyloučených lokalitách bydlí chudí lidé. Ale chudé lidi v bytové nouzi najdeme kdekoliv v naší zemi. Ale ti nedevastují bytový fond a vyloučené lokality nevytvářejí. Ve vyloučených lokalitách bydlí hlavně ti, kteří ke vzniku a existenci vyloučených lokalit přispívají a to rozhodující měrou. Lidí bez práce, kteří uvízli v systému nárokových sociálních dávek, lidé bez i základního vzdělání a bez snahy na tom něco změnit, nebo alespoň se přičinit o změnu způsobu života vlastních dětí, lidé devastující jeden poskytnutý byt a dům za druhým…
Pokud si tento rozdíl neuvědomíme, nemůžeme efektivně pomoci…Proto vyloučené lokality stále kolem nás vznikají a my tomu jen přihlížíme. Ne s lhostejností, ale a s vědomím toho, že kdokoliv kdo poukáže na realitu života, realitu, kterou sdílí naprostá většina nejen starostů a funkcionářů obcí, ale i většina obyvatel republiky, bude (a autor tohoto článku s tím má své osobní zkušenosti) vzápětí napaden těmi, kteří s rádoby morální převahou v tom spatřují diskriminaci a rasismus nebo záminku k politickému radikalismu.
Z nástrojů k řešení těchto problémů máme k dispozici snad jen to odhodlání. Jak ukazují výsledky uplynulých třiceti let, rady vlády pro řešení romských problémů jsou léta obsazeny lidmi, kteří snad mají nějaký kontakt v romských rodinách, ale rozhodně nemají žádný vliv na řešení problémů. Ministři a zmocněnci pro lidská práva buď naprostým ignorováním reality přispívali spíše k rozdělení společnosti (Stehlíková, Kocáb, Dienstbier), nebo se alespoň pokoušeli o intelektuální formulování příliš složitých problémů (Chvojka, Válková). Mnozí z romských představitelů nejsou schopni přijmout realitu a tak, jak ukázal třeba nedávný případ úmrtí Roma v Teplicích), svým mlčením nebo naopak vystoupením vždy spolehlivě nesměrují majoritní většinu ke stereotypnímu vnímání věcí
K vážnému řešení problému nám zatím chybí poznání jeho příčin. Opět čteme o „příspěvku na bydlení“ (na neregulované nájmy regulovaný příspěvek?), o „cenových mapách“ (k čemu, když nebudou sloužit k regulaci cen?), o „zákonu o dostupném bydlení, který obcím umožní…“ (k čemu, když žádný příčetný starosta obce nechce ve své obci byty dostupné těm, kteří je a část obce změní ve vyloučenou lokalitu?)
K vyloučeným lokalitám neodmyslitelně patří segregované školství, k němuž stejnou mírou přispívají rodiče romských i neromských dětí. A elitářské pohrdání praktickými školami, které poskytovaly a poskytují alespoň něco.
Vyloučené lokality ovšem jsou politickým, ale i morálním problémem České republiky, ale nikoliv pouze v důsledku rasismu majoritní společnosti jak nám to mnozí stále vnucují. A to i prostřednictvím nejrůznějších zahraničních institucí, na což jsem stále více alergický. Vidím příčinu spíše v malé ochotě zásadněji pozměnit svůj život u těch, kterých se to týká. Bez jejichž zásadní spolupráce tento problém vyřešit nejde.
Že na tom má svůj podíl i státem vybudovaný stále zbytňující a pro budoucnost těžko udržitelný systém nárokové kultury mandatorních výdajů je zcela zřejmé.
Právo 7.2