Toto je původní (a také autorizovaná) verze rozhovoru, který měl vyjít v Lidových novinách. Nakonec však 12. 8. v Lidových novinách vyšel úplně jiný text.

Zvolení advokáta a poslance Stanislava Křečka do funkce ochránce práv neboli ombudsmana, budilo před dvěma lety emoce. Po té se atmosféra uklidnila a se svým týmem řešil za relativního klidu patnáct tisíc různorodých stížností občanů ročně. Ticho kolem jeho osoby narušila před pár týdny v médiích zástupkyně Monika Šimůnková. K její verzi o důvodu neshod, odehrávajících se za zavřenými dveřmi úřadu, se Stanislav Křeček po celou dobu veřejně nevyjadřoval. I proto jej LN požádaly o rozhovor.

Počítal jste s tím, že současnou funkci získáte?

Nepočítal. Odstěhoval jsem se z Brna zpět do Prahy, zařídil si aktivity v Praze a těšil se na vnoučata a pravnoučata. Nakonec jsem vyhověl přání prezidenta o křeslo usilovat. Za velmi silného kandidáta jsem ale považoval Víta Alexandra Schorma. Netušil jsem, že ve výborech Sněmovny neuspěl. Sám jsem se jednání výborů neúčastnil. Ale po prvém kole voleb zasáhli „Chvilky“, které prohlásili, že pokud budu zvolen vyvolají demonstrace a to poslance „nadzvihlo“: demonstrace proti volbě svobodně zvoleného parlamentu ? A noví kandidáti, nové mediální skandály a různice? To si už nikdo nepřál…

S dnešními zkušenostmi byste o tuto funkci opět stál?

Funkce, kterou zastávám, nepatří k těm, o které by člověk stál nebo nestál. Tak jsem to nikdy nebral. Jsem-li povolán tak sloužím.

Dočetla jsem se, že jste prošel řadou zcela odlišných profesí. Byl jste horník, dělník, geolog, výtvarník, právník. Považujete svoji „školu“ zkušenost s různorodým sociálním prostředí i různorodou finanční situací, pro práci ombudsmana za výhodu?

Škola života souvisí s dobou i s tím, že jsem měl mnoho nejrůznějších zájmů a žádný zájem o nějakou kariéru. Ale to, že jsem místo „vojny“ skončil u „černých baronů“ v Ostravě mým zájmem jistě nebylo. Určitě ale nejde jen o nějakou výhodu nebo o znalost různých sociálních prostředí. Jsme stále většími odborníky na stále méně věcí. Každý rozumí svému úzkému oboru, ale ve společnosti se vytrácí vzájemné porozumění. Důsledky jsou neblahé, protože neschopnost orientovat se v rozdílných sociálních prostředích ji až fatálně rozdělila a stále rozděluje. Opět jsou před námi volby kde to dobře vidět: velká města volí jinak než venkov a z toho někteří politici, ale i sociologové odvozují, že vzdělaní lidé (soustředěni ve větších městech) volí jinak a „lépe“ než méně vzdělaný venkov a idea rovnosti lidí je pryč. Ubývá – jsou-li ještě vůbec jaká – hodnot na kterých se všichni nebo alespoň podstatná část společnosti shodne, ale bez nich představa o demokratickém rozhodování postrádá smyslu.

Ombudsman se zastává diskriminovaných. Vy sám jste zažíval od začátku svého působení kritiku kvůli věku. Což lze kvalifikovat i jako ageismus (poznámka LN - diskriminace kvůli věku) I tato zkušenost se vám hodila?

Otázkou jste upozornila na jedno nedorozumění, které provází hodnocení práce ombudsmana od samého začátku. Ochránce se rozhodně nezastává jen diskriminovaných. Úřad původně vznikl jako instituce, která má upozorňovat na pochybení úřadů státní správy. Mnohem později byla naše kompetence rozšířena o sledování práv osob se zdravotním postižením a o dohled nad místy, kde jsou lidé omezováni na svobodě. Nakonec přišel dohled nad rovným zacházením, tedy nad problematikou případné diskriminace.

A ?

Ale pozor: lidé jsou si rovni, ale nejsou stejní. Odlišné zacházení nemusí být vždy jen z diskriminačních důvodů. Při posuzování těchto otázek jsme vázáni antidiskriminačním zákonem. Ne vše, co lidé považují za nespravedlivé, neetické nebo nevhodné, se děje z diskriminačních důvodů, tedy z důvodů věku, pohlaví, národnosti, politického nebo náboženského přesvědčení či rasy. Pokud jde o můj věk, to byla první „nejšpinavější“ část celé kampaně. Pokud o mně jeden z významných senátorů po mém zvolení hovořil jako o „dvaaosmdesátiletém dezinformátorovi“ a na demonstracích „Chvilek“ byly transparenty s uvedením toho, kolik mi je let, pak je zřejmé že část občanů chápe diskriminaci skutečně „po svém“.

A ta druhá „špinavá věc“?

Druhou „nejšpinavější“ částí kampaně je obviňování, že jsem zákonem předepsaný slib složil do rukou Tomia Okamury! Jako bych si já mohl vybrat, koho předseda Sněmovny pověří svým zastoupením k přijímání slibu ochránce.

Má mít Česko vůbec institut ombudsmana? Proč nestačí k ochraně práv soudy?

Nechci používat velká slova, ale historie nás poučila, že ani svobodné volby, ani nezávislé soudnictví ochránit demokratické uspořádání státu a lidská práva jeho občanů nedokážou. Soudy rozhodují spory. Ombudsman by měl upozorňovat na to, že je porušován zákon, dobré mravy nebo dobrá správa vykonávaná úřady . Ale je na občanech, voličích nebo zákonodárcích, aby pak jednali podle svých práv, ale i povinností. Soudy nejsou nástrojem rychlé pomoci. My často dosáhneme nápravy rychleji a v reálním čase. Dostávali jsme téměř osm tisíc podnětů od občanů za rok. Letos jich máme již více než patnáct tisíc. V celé řadě případů si lidé ztěžují oprávněně a v naprosté většině nám úřady dají za pravdu.

S ohledem na těch patnáct tisíc zmiňovaných podnětů, vnímáte Česko jako právní stát?

Česká republika bezpochyby právním státem je. Problém je trochu o v tom, že si to všichni musíme dnes a denně dokazovat. A pokud tak nebudeme činit, vznikne dojem opačný. Musíme respektovat rozhodnutí soudů, ale ta musí být učiněna v reálném čase, protože opožděná spravedlnost je odepřená spravedlnost. Zákon musí být ctěn, ale také musí být srozumitelný a obecně akceptovatelný. Vůle zákonodárce není neomezená.

Našla jsem si jednu vaši definici: „lidská práva jsou ta práva, která jsou obsažena v zákonech, a ne něco, čemu lidé nerozumí.“

Tato věta rozhodně není výrazem pohrdáním, ale právě naopak. Jsem dlouhodobě přesvědčený, že se lidským právům přihodilo to, co se nikdy stát nemělo. Totiž, že se stalo módou „lidským právem“ nazývat kde co. Každý odlišný a originální způsob života. Každou potřebu nebo odlišnost, kterou pro sebe požaduji. Lidským právům se stalo to, že je lidé považují buď za nevymahatelná, nebo za něco, čeho se dovolávají jen menšiny nebo lidé „na okraji“, ale co se života obyčejných lidí příliš nedotýká. Vytratilo se a přestalo být obecně přijímáno, že lidská práva musí být součástí i „obyčejného“ práva, zákonů a norem. Nikoliv pouze velkých gest.

Co si představit pod pojmy „ obyčejné právo“ pro obyčejného člověka?

Občané nemusí otevírat Ústavu aby zjistili jaká jsou jejich lidská práva. Ta musí být součástí zákonů a právních předpisů, kterými se řídí jejich každodenní život. Některá nepochopení mých názorů a stanovisek mají původ v tom, že jsem hluboce přesvědčen o tom, že existující lidská práva všech lidí a občanská práva všech občanů jsou neoddělitelně spjata s povinnostmi. Bez jejichž akceptace a respektování se nelze dovolávat „lidských práv“, která ti druzí nemají. Každý má právo žít podle svého, ale ostatní to nemusí ani akceptovat, ani považovat za to nejmodernější a jedině správné. A právě v tomto pojetí života společnosti spatřuji náplň práce ombudsmana.

Spory mezi vámi a vaší zástupkyní o vzájemném respektu na úřadě ombudsmana, jak je veřejně presentovala paní Šimůnková, nevypovídají. Spíše převedly pěkné dusno.

Spíš než spor bych to, co se mezi námi děje nazval nedostatkem důvěry. Zástupce má být pravá ruka. Někdo, na koho se můžete spolehnout. Paní zástupkyně ale spolupráci se mnou odmítala a od začátku se jí vyhýbala. Jak můžete pracovat s někým, kdo s vámi záměrně nesdílí své plány?

Proč jste se v době, kdy se paní Šimůnková objevovala v televizi i v tisku a mluvila o tom, že jste jí odebral veškerou agendu, k ničemu nevyjadřoval?

Toho veřejného praní prádla moc lituji. Ale ani po zkušenostech a bulvarizací celé věci bych ani dnes nepostupoval jinak.

Proč? To u politiků budí nedůvěru…

Snad právě proto, že se již necítím být politikem , ale profesionálem, kdo postupuje podle zákona bez ohledu na okolnosti.

V čem vidíte jádro celého sporu? Laik by řekl, že jsou karty jasně rozdané. Hlavní slovo má ochránce, tedy vy. Zástupkyně, se chová dle pokynů.

Problém je v tom, že je podle zákona zástupce navrhován a volen stejně jako ochránce. Ale těmto stejným okolnostem volby neodpovídají další ustanovení zákona o jejich pravomocích.

Jaké jsou tedy pravomoci zástupce ombudsmana?

Podle zákona žádné. Ombudsman ale může některé své pravomoci zástupci svěřit. Takové uspořádání vztahů ovšem vyžaduje, aby jej ochránce i jeho zástupce respektovali. Totiž aby zástupci věděli, že jsou zástupci.

To se nedělo?

Ne. K tomu v posledních dvou letech nedocházelo. Instituce tak ztrácela ten smysl, jaký jí dal zákonodárce, a jaký si konec konců občané přejí. Že mluví jedním hlasem. Z toho právě vznikl zmatek, protože si občané u televize propírající vášně kolem úřadu, najednou říkali: „tak jak to vlastně je? Máme dva ochránce?“ Ano, došlo ke zmatku. Paní Šimůnková účelově zdůrazňovala, jak jsme byli oba stejně navrhování a stejně voleni. Z toho vznikl dojem, že jakoby existují „dva ochránci.“ Pokud to ale takto presentovala, je podle mého názoru důležitější ne JAK, ale K ČEMU jsme byli zvoleni. Jeden jako ochránce, kterému zákon svěřil veškeré kompetence. Druhý jako jeho zástupce, kterému zákonodárce svěřil zastupování. O žádný skutečný „spor“ tedy mezi námi nešlo.

Proč jste jí odebral veškerou agendu? Mediálně to bylo presentováno jako akt msty. A i tak se k tomu vyjádřila třeba i paní Šabatová.

Toto opatření jsem zvažoval již delší dobu a k nějaké aktuální mstě nemám přece žádný důvod . Nechci se vyjadřovat k vyjadřovanému, protože do hlavy nikomu nevidím. Důvody, které mne ke změně v organizaci agend vedly, jsem vysvětlil a písemně doložil petičnímu výboru Poslanecké sněmovny. Vzhledem k jejich přijatému usnesení myslím, že úspěšně. Petiční výbor si vyslechl mne i paní zástupkyni Šimůnkovou. Ve chvíli, kdy se všude objevovalo jenom její podání situace, pak přijal petiční výbor Poslanecké sněmovny neutrální stanovisko. To beru jako potvrzení toho, že se poslanci pochopili mé důvody. Uznali, že šlo z mé strany o podložené a racionální rozhodnutí. Předpokládám, že kdyby měli členové výboru jakékoli pochybnosti o závažnosti informací, které ode mne dostali, neváhali by je ve stanovisku zdůraznit.

Znovu je ale třeba připomenout, že media stála na straně paní zástupkyně mimo jiné proto, že znala jen její interpretaci situace. Vy jste mlčel.

Choval jsem se v tomto smyslu mediálně velmi zdrženlivě, ač mi to někteří vytýkali, jako by to byla slabost. Já jsem jen skutečně nechtěl a nechci poškozovat ani naši instituci, ani paní zástupkyni. Ale varoval jsem ji, že rozpoutá-li kolem tohoto, v podstatě administrativního, opatření mediální smršť, obrátí se vše proti ní. Veřejnost si pak vzpomene i na její neslavný konec ve funkci vládní zmocněnkyně pro lidská práva, kterou dříve zastávala. A obojí se, žel, stalo. Na rozdíl od medií mě však lidé nejen na sociálních sítích vyjadřovali velkou podporu a porozumění celé věci.

Je něco, co vás na celé kauze přece jen zaskočilo?

Překvapilo mne, jak si rychle všichni udělali obrázek o tom, „jak to bylo“. A paní zástupkyně tohle přesvědčení jen podpořila. Ve svých vystoupeních převedla celou situaci z věcné roviny do roviny emotivní. Prezentovala ji jako osobní útok na svou osobu. Přičemž právě tyto tendence paní zástupkyně vztahovat si vše na sebe, brát pracovní diskuze nejen se mnou ale i s kolegy osobně místo věcně a nadto se prezentovat jako oběť, byly součástí toho, proč jako manažerka v úřadě selhávala.

Vydržel jste mlčet poměrně dlouho, i když celou „aféru“ okomentoval kde kdo a další vzápětí komentovali komentované i komentátory.

I v téhle situaci mi zkrátka přišlo nedůstojné mluvit na veřejnosti o tom, jaký má paní zástupkyně time-managment. Jak vystupuje na poradách, připravuje se na konzultace nebo komunikuje se svými právními týmy a dalšími podřízenými. Nejen mediální, ale i politické vzrušení, které se kolem této záležitosti rozpoutalo, ta bulvarizace celé v podstatě administrativní záležitosti je neuvěřitelná a nepochopitelná bez přihlédnutí ke stavu celé společnosti. Ta je hluboce rozdělena a podobné vyhrocené prezentace veřejného dění tomu jen přispívají. Proto mám pocit, že už by bylo lepší celou tuhle etapu uzavřít. Nevracet se k ní. Ale asi to není úplně množné.

Proč?

Víte, mne překvapuje, jak málokdo dokázal odhlédnout od osobních sympatií nebo antipatií ke mně či paní zástupkyni. Podívat se na situaci kriticky mimo nějaké nastavené škatulky a představy. Přitom když paní zástupkyně Šimůnková působila před deseti lety na Úřadě vlády jako ředitelka sekce pro lidská práva, její tehdejší nadřízený se s ní rozloučil, jak to teď vidím, z velmi podobných důvodů. Doslova zmiňoval její konflikty s podřízenými. Neschopnost komunikovat v týmu a vést tým. I tehdy paní zástupkyně říkala, že je vše jinak. Že jde ve skutečnosti o politické důvody, a že byla odejita kvůli tomu, co v práci dělá a prosazuje. Co je pravděpodobnější? Že různí lidé, v různé době, na různých úřadech mají snahu osobně ublížit paní zástupkyni? Na celé věci mne nejvíc mrzí, jak všechny ty veřejné dohady a soudy dopadly na úřad a jeho zaměstnance. I jim se s dotazy na situaci v Kanceláři ozývali novináři, ptali se jich známí a podobně. Teď se situace na úřadu velmi zklidnil, došlo k pochopení celé záležitosti a nic nebrání v užitečné práci.

Je ještě vůbec možné, abyste vy dva v budoucnu smysluplně spolupracovali?

Tak to je jediné, co zatím nevím. Po naší rozmluvě si paní zástupkyně vzala čas na rozmyšlenou, ale zatím jsem od ní nedostal žádnou zprávu. Ale já v dobrou a profesionální spolupráci stále doufám.

Ukončeme rozhovor nějak pozitivně. Co se vašemu úřadu povedlo tak, že si říkáte, že veškeré nepříjemnosti, stojí za to?

Těch případů jsou desítky, těžko vybrat jeden nebo dva. Možná bych spíš zmínil, že jsme zahájili šetření postupu úřadů kvůli demolici dvou historických domů v Praze a Brně. Vilu na brněnské ulici Hlinky investor zboural narychlo během Velikonoc jen pár dní poté, co ji Ministerstvo kultury prohlásilo za kulturní památku. Podobné případy v lidech vzbuzují beznaděj a pocit, že mocní nebo majetní si mohou určovat vlastní pravidla a zákony na ně neplatí. Vím, že ty domy a historickou hodnotu, kterou představovaly, už vrátit nedokážeme, ale můžeme díky šetření třeba pomoci změně pravidel a zabránit tomu, že se něco podobného bude opakovat jinde.

To je optimistické tak napůl…

Optimistické a podstatné je však to, že ombudsman dokázal obhájit svoji naprostou nezávislost a to jak na politických tlacích, tak na názorech části veřejnosti.
Úřad ombudsmana patří spolu s Ústavním soudem a Nejvyšším kontrolním úřadem ke třem institucím, kterým důvěřuje nadpoloviční většina občanů. A já věřím, že to tak zůstane i nadále. Že lidé budou vždy brát ombudsmana jako místo, kam se mohou bez obav obrátit, kde někdo jejich případ pečlivě projde a prověří, jestli bylo vše v pořádku. A pokud zjistí, že byli v právu, tak se jich zastane.