Koniny na desátou
Je proto na místě otázka, zda výklad zákona o ochraně spotřebitele, který byl v případě českobudějovického podnikatele použit, ale i v mnoha dalších „internetových případech“ inspektoráty úřadů práce používán zcela v souladu nejen se zdravím rozumem, ale i ústavním pořádkem našeho státu. Mám o tom vážné pochybnosti….
V článku nazvaném „Koniny na druhou“ nenechal autor Petr Kolman onu příslovečnou „suchou nit“ na pracovnících jihočeského inspektorátu práce („na tohle jsou naše daně“?), kteří uložili nemalou pokutu hostinskému, který se, podle nich, měl dopouštět diskriminace mužů, pokud inzerátem hledal pouze „servírku“. Známá „aféra“, která vzbudila velký zájem veřejnosti, ale já si rozhodně nemyslím že za ní mohou jen zmínění úředníci. Celá záležitost je, podle mého názoru, jen součástí onoho pojetí lidských práv, resp. konkrétně pojetí diskriminace, který nás, a to nejen u nás, obklopuje a který jsem již několikrát nazval “lidskoprávní panoptikum“. Ale že se to tak děje, neznamená, že bychom si to měli nechat jen tak líbit.
Málokdo pamatuje a mnozí znají jen z literatury, co to byla skutečná diskriminace, proti které bojovali obhájci lidských práv. Sedadla a vozy ve veřejné dopravě „jen pro bílé“ v USA, nebo nápis „Židům a psům vstup zakázán“ na vstupech do veřejných parků u nás za protektorátu. A toto chceme nazývat stejným termínem „diskriminace“ jako inzerát českobudějovického hostinského. Který hledal obsluhu do svého podniku a jen použil mluvnického tvaru, kterému snad každý rozumí: v restauračních službách přece pracuje tolik mužů i žen, že obsluhou kteréhokoli hosta nemůže být přece nikdo překvapen a podle mého názoru ani diskriminován? V jakém světě bychom to jinak žili?
Celá věc má i druhou praktickou stránku: jaká povinnost by plynula onomu majiteli restaurace, kdyby inzerát napsal ve „správném tvaru“ a přihlásilo by se více zájemců různého (a dnes jich již máme desítky) pohlaví? Čím je determinováno jeho právo volby zaměstnanců do svého podniku?
Smyslem právních ustanovení o diskriminaci přece není hájit mluvnická pravidla češtiny, ale chránit lidskou důstojnost. Diskriminací se rozumí (§ 3 odst. 3 zákona č. 198/08 Sb. antidiskriminační zákon) takové „jednání, včetně opomenutí, kdy se s jednou osobou zachází méně příznivě, než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci, a to z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru“. Ale je individuální volba skutečně vždy vedena úmyslem diskriminovat? To jest zacházet s někým méně příznivě?
Co když občan chce, ať již z jakéhokoliv důvodu, aby o jeho vlasy pečoval kadeřník a nikoliv kadeřnice, aby jej masíroval masér a nikoliv masérka, aby o dcerky se starala chůva, nikoliv vychovatel? Porušuji tím zákon? Uráží se snad tímto požadavkem něčí lidská důstojnost?
Ústavní soud již před lety v nálezu Pl. ÚS 36/16 z 21.3. 2016 vyslovil: „Je totiž zřejmé, že žádná lidská bytost není zcela identická, lidské soužití a fungování společnosti je založeno na vzájemných rozdílech a úkolem práva proto nemůže a nemá být odstraňování jakékoliv odlišnosti, nýbrž musí je plně respektovat a zasahovat může jen v podmínkách právního státu toliko v případě, kdy se tyto rozdíly jeví zcela neodůvodněné, nerozumné a nespravedlivé“. Co je v inzerátu, kterým je hledána „servírka“ nerozumné a nespravedlivé?
Je proto na místě otázka, zda výklad zákona o ochraně spotřebitele, který byl v případě českobudějovického podnikatele použit, ale i v mnoha dalších „internetových případech“ inspektoráty úřadů práce používán zcela v souladu nejen se zdravím rozumem, ale i ústavním pořádkem našeho státu. Mám o tom vážné pochybnosti….
Právo 10.11
V článku nazvaném „Koniny na druhou“ nenechal autor Petr Kolman onu příslovečnou „suchou nit“ na pracovnících jihočeského inspektorátu práce („na tohle jsou naše daně“?), kteří uložili nemalou pokutu hostinskému, který se, podle nich, měl dopouštět diskriminace mužů, pokud inzerátem hledal pouze „servírku“. Známá „aféra“, která vzbudila velký zájem veřejnosti, ale já si rozhodně nemyslím že za ní mohou jen zmínění úředníci. Celá záležitost je, podle mého názoru, jen součástí onoho pojetí lidských práv, resp. konkrétně pojetí diskriminace, který nás, a to nejen u nás, obklopuje a který jsem již několikrát nazval “lidskoprávní panoptikum“. Ale že se to tak děje, neznamená, že bychom si to měli nechat jen tak líbit.
Málokdo pamatuje a mnozí znají jen z literatury, co to byla skutečná diskriminace, proti které bojovali obhájci lidských práv. Sedadla a vozy ve veřejné dopravě „jen pro bílé“ v USA, nebo nápis „Židům a psům vstup zakázán“ na vstupech do veřejných parků u nás za protektorátu. A toto chceme nazývat stejným termínem „diskriminace“ jako inzerát českobudějovického hostinského. Který hledal obsluhu do svého podniku a jen použil mluvnického tvaru, kterému snad každý rozumí: v restauračních službách přece pracuje tolik mužů i žen, že obsluhou kteréhokoli hosta nemůže být přece nikdo překvapen a podle mého názoru ani diskriminován? V jakém světě bychom to jinak žili?
Celá věc má i druhou praktickou stránku: jaká povinnost by plynula onomu majiteli restaurace, kdyby inzerát napsal ve „správném tvaru“ a přihlásilo by se více zájemců různého (a dnes jich již máme desítky) pohlaví? Čím je determinováno jeho právo volby zaměstnanců do svého podniku?
Smyslem právních ustanovení o diskriminaci přece není hájit mluvnická pravidla češtiny, ale chránit lidskou důstojnost. Diskriminací se rozumí (§ 3 odst. 3 zákona č. 198/08 Sb. antidiskriminační zákon) takové „jednání, včetně opomenutí, kdy se s jednou osobou zachází méně příznivě, než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci, a to z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru“. Ale je individuální volba skutečně vždy vedena úmyslem diskriminovat? To jest zacházet s někým méně příznivě?
Co když občan chce, ať již z jakéhokoliv důvodu, aby o jeho vlasy pečoval kadeřník a nikoliv kadeřnice, aby jej masíroval masér a nikoliv masérka, aby o dcerky se starala chůva, nikoliv vychovatel? Porušuji tím zákon? Uráží se snad tímto požadavkem něčí lidská důstojnost?
Ústavní soud již před lety v nálezu Pl. ÚS 36/16 z 21.3. 2016 vyslovil: „Je totiž zřejmé, že žádná lidská bytost není zcela identická, lidské soužití a fungování společnosti je založeno na vzájemných rozdílech a úkolem práva proto nemůže a nemá být odstraňování jakékoliv odlišnosti, nýbrž musí je plně respektovat a zasahovat může jen v podmínkách právního státu toliko v případě, kdy se tyto rozdíly jeví zcela neodůvodněné, nerozumné a nespravedlivé“. Co je v inzerátu, kterým je hledána „servírka“ nerozumné a nespravedlivé?
Je proto na místě otázka, zda výklad zákona o ochraně spotřebitele, který byl v případě českobudějovického podnikatele použit, ale i v mnoha dalších „internetových případech“ inspektoráty úřadů práce používán zcela v souladu nejen se zdravím rozumem, ale i ústavním pořádkem našeho státu. Mám o tom vážné pochybnosti….
Právo 10.11