Problém takového řešení vidím také v tom, že se tímto ve společnosti vytváří stereotyp vztahů „majitel a zprostředkovaný nájemce“, což neodpovídá ani modernímu řešení této problematiky v Evropě, ani podstatné části občanů, kteří se o své bydlení chtějí postarat sami za rozumnou cenu.


Slepá cesta k bydlení ?
Poslouchal jsem nedávno na ČT 24 v pořadu „Interview“ rozhovor s ministrem pro místní rozvoj o připravovaném zákonu o bydlení a byl jsem, mírně řečeno, poněkud na rozpacích. Tím spíše pak prý o souhlasné stanovisku presidenta, ktreý byl ministrem publikován , Hledat v tomto zákoně cestu k vyřešení bytové krize u nás se mi zdá být cestou slepou.
Zákon předpokládá, že majitelé bytů, kteří jej nechtějí sami užívat (!) ho poskytnou na základě smlouvy zprostředkovateli, což může být nezisková organizace nebo i obec. Na základě takové smlouvy o spolupráci se poskytovatel zavazuje zprostředkovat vlastníkovi bytu uzavření nájemní nebo podnájemní smlouvy “ s potřebným, u kterého je v evidenci zapsán údaj o potřebě bytového podpůrného opatření“. Za to poskytne vlastníkovi, jehož vlastnická práva jsou zachována, garance a další pomoc.
Velkorysé garanční plnění spočívá v tom, že poskytovatel zaplatí vlastníkovi kauci, nájem a náklady na služby , který nájemce vlastníkovi nezaplatil a bude hradit škody, které byly na majetku vlastníka způsobeny, pokud za ně nájemce odpovídá. Což je a může být pro některé vlastníky výhodné a budou to jistě využívat jak to činí i bez zákona dnes. . Má to ovšem pro garanta takového plnění (stát, obce ?) svá rizika. Náklady na takové opravy mohou být vysoké. Pokud nájemce rozbije umyvadlo nebo vanu jistě je vlastník nenahradí starým, opotřebovaným, ale moderním výrobkem, tedy podstatně dražším. A to nemluvím o případu, kdy nájemci vytopí“ celý dům, nebo celý dům jinak poškodí. Nebo se snad nebouraly celé vybydlené domy ve kterých „nájemci“ způsobili škody za které by podle nového zákona měl majiteli poskytnout náhradu poskytovatel? Ten sice „je oprávněn“ vymáhat na nájemci tuto garanci, kterou vlastníkovy poskytl, ale lze důvodně předpokládat že toto „vymáhání“ skončí v nějakém, dalším „milostivém létě“....
Problém takového řešení vidím také v tom, že se tímto ve společnosti vytváří stereotyp vztahů „majitel a zprostředkovaný nájemce“, což neodpovídá ani modernímu řešení této problematiky v Evropě, ani podstatné části občanů, kteří se o své bydlení chtějí postarat sami za rozumnou cenu. Těm zákon nic nenabízí a nepomáhá. A dokonce to nebude vyhovovat ani těm pronajímatelům, kteří si své nájemce chtějí vybírat podle svého a žádného zprostředkovatele nepotřebují.
Potřebujeme spíše zákon o sociálním bydlení, který by zajistil dostupné sociální bydlení, systém sdíleného opatrovnického bydlení těm, kteří se bez této sociální pomoci neobejdou. Je jistě správné postarat se o potřebné, ale především je třeba zajistit aby se občané potřebnými nestávali . Trh to rozhodně, jako všude jinde na světě nevyřeší a u nás to není jen věcí obcí. Zde musí přijít pomoc od státu, který je konec konců garantem sociálních práv.