V naprosto neuvěřitelné záplavě nářků nad koncem svobody slova v České republice, kterou rozpoutali někteří novináři poté, co Parlament přijal novelu trestního řádu zavádějící do českých poměrů situaci, která je naprosto standardní ve všech demokratických zemích – totiž právo na ochranu obětí trestných činů a zákaz publikování nezákonně získaných materiálů, které jsou součástí trestních spisů – zanikla zcela cudnost, s jakou se i enomovaní publicisté, a dokonce i někteří politici, ve svých komentářích vyrovnávají s naprosto neuvěřitelnými a v celé demokratické Evropě zcela vyloučenými poměry při získávání tzv. odposlechů,v jejichž publikování spatřují někteří náhle onen úhelný kámen svobody slova v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Tak J. Hanák ve svém sloupku příznačně nazvaném „Naducaní mocí“ (Právo 7. 2. 2009) naříká nad tím, že „redakce nebudou smět zveřejňovat odposlechy, ke kterým se dostanou, „a dokonce i P. Pithart v Lidových novinách z téhož dne („Novináři zpátky do boudy?“) doufá, „že se najdou novináři…., kteří uveřejní (nikoliv ukradnou) odposlechy , které se jim dostanou do ruky .“

Zvláštní. Jakpak se asi k těm odposlechům novináři „dostanou“, pane Hanáku, pane Pitharte? Aniž je, či někdo jiný, ukradnou? Když nemají žádné legální právo nahlížet do trestního spisu a pořizovat z něho výpisy? Když každé uveřejnění každého takového záznamu odposlechu – který je součástí trestního spisu - signalizuje, že došlo k porušení zákona? A na takovém zcela běžném a masivním porušování práva má být postaveno jiné právo, totiž právo na svobodu slova u nás? To snad ne.

Problém spočívá, podle mého, v něčem jiném. Část novinářské obce si zvykla, že nemá ve své práci žádná, ani zákonná, natož pak etická nebo morální omezení, a že mohou uveřejňovat cokoliv, nejen bez jakékoliv odpovědnosti ke komukoliv a k čemukoliv, ale také – a to je mimořádně důležité - bez jakékoliv možnosti ověřit si pravdivost zveřejněného. Opravdu patří ke svobodě slova právo novinářů (nikoho jiného!) zveřejňovat cokoliv? Již před několika dny jsem na těchto stránkách („Návrh na trestní postih zveřejňování odposlechů je správný!“ ) psal o zkušenostech z jiných demokratických zemích o tom, že něco takového jako je u nás, totiž bezohledné zveřejňování části trestních spisů, je v jiných demokratických zemích naprosto vyloučeno a žádný novinář by si zde – pod hrozbou vysokých pokut – zveřejnit něco takového nedovolil. Kupodivu to zde nikdo nepovažuje za zásah do svobody slova, ale za respekt k jiným právům a právu jiných. Novináři pláčí na špatném hrobě: měli by „děkovat“ různým Kroupům a různým MfD, kteří zbořili tenkou hranici mezi demokracií chránící svobodu slova a bezohlednou, beztrestnou štvanicí, která z hlídacích psů demokracie činí ty, kteří demokracii rvou na kusy.