Česko ročně vydává na zdravotnictví více než 200 miliard korun, z čehož náklady na léky činí přibližně jednu čtvrtinu. Zatímco výdaje v řádu mnohonásobně nižším jsou pečlivě sledovány, těchto 50 miliard se vydává za zcela minimální pozornosti jak státní správy, tak i veřejnosti a sdělovacích prostředků.
Stalo se v Berlíně druhého května 09. Nestačil jsem se divit. Trochu mě už načaly demonstrace páteční, prvomájové; házení flašek a dlažebních kostek naslepo před sebe je přece jen něco trochu jiného, než průvody s mávátkem anebo hlasité předčítání klasikova veledíla (s příznačným názvem Máj – to jen tak pro jistotu). Ale budiž, tohle člověk tak trochu zná z televize. Ale demonstrace proti práci? A dokonce proti „nucení k práci za mzdu“? To stálo mimo mou představivost. A pokud jsem si chtěl dát s jedním z organizátorů Falko Hennigem slíbené pivo, nezbývalo, než se za ním na vydat Senefelderplatz. Sliboval koneckonců, že to bude veselé. Chvíli po jedné jsme byli na místě.
Na téma co dělat proti rasismu probíhá řada diskusí. Jedna z nich byla i na ČT 1 v pořadu Máte slovo. Většina diskusí pak probíhá tak, že se ukazuje na toho, či onoho konkrétního viníka. Domnívám se, že odpověď nebude tak jednoduchá. Naopak. Domnívám se, že odpověď je složitá. Rozhodně není možné se zaměřit jen na skutečnost, že se někdo pokusil někoho upálit. Je nutné ptát se proč? Proč chtěl nějaký člověk jednat tak, jak jednal? Co ho k tomu vedlo?