Honza, který mne do svazků StB v květnu 1989 zapsal, asi nebyl silný v české gramatice, a proto použil jednou výraz „Akát“ a na jiném místě „Agát“. Nedoslýchavá zapisující dáma u soudu, který mne v roce 2009 zprostil obvinění ze spolupráce s StB, použila v soudním protokolu výraz „Achát“. Vyberte si tedy, co se vám líbí, já sám jsem do roku 2008 nevěděl, že ten název je někde skutečně písemně spojen s mým jménem.
V nedávné době se opět otevřela diskuse o prolomení územních limitů těžby uhlí, přestože se může zdát, že uhlí zvoní hrana, ještě dlouhé roky tomu tak nebude, bohužel. Pokud se podíváme do celého světa, tak spotřeba energie neustále roste, bohužel je její velké množství stále zajišťováno fosilními zdroji. S jejich rostoucí spotřebou jejich cena postupně roste (byť částečně ji ovlivňuje postupné znehodnocování dolaru a pohyby kurzů).
Bez rozpaků se přiznám, že mne dosud nezajímalo čtení o vienamské válce nebo afgánském konfliktu, na australském knižním trhu je takových knížek velmi mnoho. Nedávno jsem narazil na publikaci, na jejímž přebalu byla fotografie otevřených dveří helikoptery s po zuby ozbrojeným vojákem a bystře se rozhlížejícím německým ovčákem: John C. Burnam A Soldier´s Best Friend - Scout Dogs And Their Handlers In The Vietnam War, Union Square Press, New York, 2008. Vojákův nejlepší přítel, průzkumní psi a jejich psovodi ve vietnamské válce, 303 stránek, 16 fotografií. Devatenáctiletý Američan byl začátkem roku 1966 povolán do armády a zařazen k pěšákům. Po krátkém výcviku se octnul v Saigonu a v útvaru pěšáků vysazovaných z helikopter se stal nosičem kulometné munice. Netrvalo dlouho a okusil válku zblízka, velmi zblízka. Jednou pro důvod okamžitého odletu vrtulník nepřistál a posádka musela ze dvoumetrové výšky vyskočit . Burnam se 70 kg osobní výstroje a munice při dopadu na zem si koleno probodl naostřeným a do země kolmo zapíchnutým bambusem. I takVietkong kladl nástrahy. Burnam byl převezen do nemocnice a měl strach, že mu bude noha amputována, šlo o svízelné zranění. Po dlouhodobé rekonvalescenci byl s kulhající nohou převelen na japonský ostrov Okinawa. Dosud nevěděl, že k americké armádě patří i služební psi. Tam mu byl jeden přidělen ke strážní službě skladiště nukleárních zbraní. Práce se psem se mu líbila, služba byla ale nudná a bez vzrušení, požádal o návrat do Vietnamu k parašutistům. K jeho velkému zklamání se dostal opět k pěšákům, zakrátko ale zjistil, že toto rozhodnutí změnilo jeho život. Přihlásil se do jednotky pracující s průzkumnými psy, byl mu přídělen německý ovčák jménem Timber a po jeho zranění Clipper. Stali se přáteli na život a na smrt. Oba prodělali namáhavý výcvik, autor jej podrobně popisuje, šlo zejména o zdolání cesty s rozestavěnými překážkami s charakterem džungle s hustým porostem a vodními toky.