Před měsícem jsem na tomto blogu zmínil, jak jsem se na brněnském reálném gymnáziu pět roků učil latinsky. A tři roky rusky i anglicky.

Někdy kolem roku 1960 Československý rozhlas začal vysílat po ‚drátě‘. Do bytů v socialistickém státě byl zdarma instalován amplión. Poslech byl nerušený, ale pouze na jedné vlně s jedním programem, to byla indoktrinační vymoženost diktatury, jiné stanice se nemohly naladit. ‚Dráťák‘ oznámil, že bude v jednu noc, tuším, že ze soboty na neděli, vysílat kurz angličtiny.

Zájemcům bylo doporučeno, aby zapnuli rádio, uložili se ke spánku, usnuli a do rána jejich mozky absorbují vysílaný kurz angličtiny od A do Z. Tisíce zájemců včetně mne naletělo, výsledek byl kromě nevyspání nulový.

Dojížděl jsem tehdy do Prahy jako posluchač dvouletého postgraduálního studia, jehož důležitou součástí bylo vyučování angličtiny končící univerzitní zkouškou. Připravoval jsem se tehdy na téměř tříletý expertizní pobyt ve Východní Africe, kde od kolonizace angličtina se stala jedním z dorozumívacích jazyků. Jiným a to prvořadým byl domácí jazyk swahili, na to jsem přišel až při nástupu do práce.

Nehledě k rozhlasovému podfuku jsem do Tanzánie odjížděl s pocitem, že moje příprava byla uspokojující i co se týkalo angličtiny. Již na letišti v Dáresalámu jsem ale zjistil, že nerozumím ani slovo a mé angličtině nikdo nerozumí ani slovo. A nyní se na internetu dozvídám, že v Praze lze zakoupit kurz angličtiny zaručující kýžený výsledek za dva týdny. Jak lákavé!

V anglicky mluvícím prostředí žiji přes čtyřicet let a stále se setkávám s úskalím tohoto jazyka. Říkám si, že jsem ‚alfabet‘. Aby jste rozuměli, v Tanzánii jsem působil ve správním středisku den jízdy autem od hlavního města. Byla tam se mnou manželka a dvě děti. Syn nedokončil v republice ani první třídu na obecné škole, dcera třetí. Takže jsem je ihned po příjezdu začal učit anglicky, otec se musí příkladně projevit.

Dětem tam poštou z republiky přicházel časopis, který měl jakousi záštitu nad studentskou výpravou „Lambaréne“ projíždějící v upraveném nákladním autě Afrikou od severu k jihu. Dcera jim napsala, aby se u nás zastavili. Tak se k naší radosti stalo, měli jsme tři nádherné společné dny. Každý z osmi účastníků měl přidělený úkol, jeden, student psychologie, na magnetofon nahrával pro pražský rozhlas setkání s českými školáky žijícími s rodiči v Africe. Prvňák Petr při natáčení vyzradil, že táta mu při učení angličtiny rozčileně zdůrazňuje, že je alfabet. I s tímto prohlášením se pořad z Prahy vysílal.

Obě děti vychodily anglické školy, dva roky v Tanzánii a potom na ostrově Papua Nová Guinea a zejména v Austrálii, kde jsme se konečně natrvalo usadili. Dnes, když vnučka opravuje výslovnost mé angličtiny, se cítím alfabetem já. Malý Petr se při rozhovoru pro rádio spletl, měl oznámit, že ho, žáka první třídy, otec nazývá analfabetem.

Říká se, že slovní zásoba angličtiny obsahuje tři sta tisíc rozličných výrazů. Normálnímu člověku jich údajně stačí deset tisíc. Pidgin English byla původně používaná Číňany, když s nimi Velká Británie navazovala obchodní styky od 16. století. Později se tato lámaná angličtina vystačující s pěti sty slovy rozšířila během britské kolonizace ve styku s domorodci.

Během mé práce v Nové Guineji jsem se musel seznámit s pidgin English nazývané Tok Pisin, to první slovo je zkolomenina anglických výrazu talk, mluvit, a pisin, pidgin. Slovo wantok tam znamená něco jako ‚jedna řeč‘, jeden druhému rozumí, jsou příslušní do jednoho kmene, kterých je tam více než tři sta a velmi se jazykově líší. V guinejsko-papuánském hlavním městě Port Moresby bylo v době mého působení kolem dvaceti čs. exilových rodin, pro ostatní tamější obyvatele jsme byli wantoci, navzájem jsme se domluvili od angličtiny velmi rozdílnou rodnou řečí.

Angličtina je dnes nejrozšířenějším jazykem na světě, mám na mysli osobní komunikaci, zprostředkuje přenos informací a písemnictví tiskem, rozhlasem nebo televizí. Uchovává většinu textů v počítačích. Je ovšem také zneužívaná a např. v České republice zbytečně nahrazuje zcela vyhovující české výrazy. Na rozdíl ode mne někdo tomu říká vývoj řeči.

V australských novinách jsem četl, že angličtina je jazykem fonetickým, že zdůrazňuje zvuk. Má se tedy tak učit, nikoliv čtením písma. Staroangličtina vznikla před 1500 roky, kdy se dostaly na britské ostrovy germánské kmeny. Potom tam pronikli latinsky mluvící misionáři. Latinská abeceda se dobře pojila s mluvenou latinou, špatně ale se staroangličtinou, která se vyjadřovala zvuky, pro které latina neměla písemné vyjádření. Následně byla Anglie dobyta Normany, kteří mluvili francouzsky. Po těchto vlivech vývoj jazyka pak jen zvýšil rozdíl psanou a mluvenou angličtinou.

Toto sdělení využívám, abych se konečně dostal k tomu, proč se dnes cítím alfabetem zase já. Potřebnou slovní zásobu je možné zvládnout, tak jako často bláznivou gramatiku angličtiny. Intonace a přízvuková výslovnost mluvené angličtiny, akcent, se může stát pro ty, kteří se dostanou do anglicky mluvícího prostředí, nedobytnou pevností. Zkuste zvukově rozlišit naše v a anglické w. Jen méně než 15 procent anglických slov zní tak, jak se píší.

Můj syn Petr mluví dnes k nerozeznání od rodilých Australanů, já pokulhávám. Jinak se mluví ve Velké Británii (s krajovými rozdíly), ve Spojených státech, v Jižní Africe, v Austrálii, na Novém Zélandu, a když chcete na Bermudách i jinde, stále je to angličtina, ale s rozdílnou akustickou stavbou. Ovládnout výslovnost a přízvuk se nemusí podařit ani českým řečovým specialistům, např. hercům nebo profesionální zpěvákům.

Angličtina se písemně vyjadřuje latinkou, fonetické znění některých hlásek (zvuků) se nedá v abecedě písemně ani zaznamenat. To, že anglické e se vyslovuje i, dobře víte. Některé hlásky však česká výslovnost nezná. Na příklad o jednu, která nemá v naší abecedě ekvivalent, se můžeme pokusit tak, že vyplázneme jazyk a vyslovíme písmeno s, jako bychom si šlapali na jazyk. Podobnou zkusíme jen povystrčeným jazykem a řekneme šišlavě písmeno z. Nedivme se tedy, když Angličané při rozhovoru ukazují, jak mají pěkný jazyk. Nám ovšem výslovnost takových hlásek většinou dělá velké potíže, v dospělosti jazyk vyplazujeme jen u doktora.

S druhou stranou této mince se zase setkávají australští rozhlasoví hlasatelé, neumí vyslovit ř, přestože Dvořákova hudba je na stanici, kterou poslouchám, slyšet denně. Nevyslovitelné pro ně je i naše ch, barokní skladatel jménem Bach se oznamuje jako Bák. Postižený je ovšem i Fibich, to se zase dovídáme, že se hraje Fibič. Setkal jsem se zde s Juliánem Chytilem, pro Australany to byl Mr. Čitl, co měl dělat. Jiný krajan se jmenoval Pecha, řekl mi, že emigroval hned po maturitě na střední škole v republice. Nemluvili jsme spolu česky, tvrdil, že mateřštinu zcela zapomněl. Nemohu zde napsat, jak Australané vyslovovali jeho jméno. Dobře mu tak!

Miloš Ondrášek, Melbourne