A pak se to stalo. Hráz se protrhla. Najednou za mnou chodili úplně cizí, ale velmi známí lidé, a zvali mě na svoje představení a na své vlastní teprve rozezkoušené inscenace. Každý chtěl znát můj názor. Připomínky. To není u divadla nic tak neobvyklého. Prostě chtěli znát pohled někoho zvenčí, kdo je zároveň od řemesla.

V té době už jsem za sebou měla víc jak deset let dramaturgické praxe. A mimochodem, zhruba ve stejné době na to samé přišly naše komerční i ta veřejnoprávní televize. Mojí práci v Česku tehdy vedle herectví naplňovalo i chroustání milionů scénářů a následné psaní abstraktů. Díky tomu, že to po mně spontánně chtěli ve vícero televizích, měla jsem v té době asi jako jediná úplný přehled o tom, co se v našem tvůrčím televizním vesmíru válí v šuplících napříč vybranými mediálními kolosy.
Tehdy jsem přečetla stovky stránek denně. Ale vraťme se zpět do New Yorku, kde se mi otevřely dveře netušených možností. Skutečně, jako bych najednou byla vyvolená díky jedné jediné věci - upřímnosti. Všichni hladově toužili poznat profíka, který nebude kalkulovat. Otevřeně jim řekne, co si opravdu myslí. A tohle už neobvyklé je. Upřímnost se totiž v Americe nenosí. Tedy v rámci hodnocení. Odvaha říct slušně, taktně, ale zároveň naprosto zřetelně těm největším velikánům, že tohle je mimo nebo že udělali školáckou chybu, to byla moje devisa. Byli nesmírně vděční za to, že se jim nesnažím vlézt kamsi a jsem ochotná a schopná je provést i zklamáním z vlastního neúspěchu a otevřít jim cestu k tvorbě. Já jim. Situace se obrátila.
Velmi rychle jsem si uvědomila, že se tím ke svému cíli, tedy výzkumu v rámci disertační práce, nikterak neposouvám. Na jednu stranu mě strašně bavilo být chytrá jak rádio, na stranu druhou jsem chtěla dotáhnout to, proč jsem tam byla. V tu chvíli mi v hlavě vyskočil velký neonový nápis - Hannibal Lecter. To je ono! Quid pro quo. Já Vám mistře upřímně řeknu, co si myslím, a vy pak odpovíte mně na mojí otázku. Upřímně. Můžete se rozhodnout podle kvality mé odpovědi. Věděla jsem, co nabízím a oni sami zpravidla věděli, že si Quid pro quo zahrají. Proto si mě k sobě přece volali.
Moje know-how pocházelo z dřívějších let studií i praxe. Co si myslím jsem říkala každému, kdo o to požádal. Během týdne jsem si mohla otevřít poradnu, která bude poskytovat od tolik ceněného scriptdoctoringu až po futurologický náčrt vývoje konkrétní herecké osobnosti. Ale především jsem psala dál.

Z cyklu: Konečně plním slib a začínám zveřejňovat pětiletý výzkum podmínek k herectví.Cílem těchto příspěvků je trochu demytizovat broadwayskou scénu a americké herectví v očích českého zájemce pomocí některých základních, ale u nás stále nepříliš obecně rozšířených informací.