V průběhu let jsem soustavně pracovala na výzkumu podmínek k herecké práci. Šlo to velmi dobře. Jakmile jsem se dostala k někomu fantastickému a zapředla s ním rozhovor, téměř okamžitě se z neprostupné skály stal otevřený parťák, který pro můj výzkum udělal ledacos. Zvali mě na svá natáčení, na zkoušení do divadla i do svých soukromých hodin s koučem.

Občas, když probírané téma přesáhlo jejich kompetence, kvůli mně dokonce otevřeli telefonní seznam a vlastním jménem mi sjednali schůzku s někým dalším. A pak se situace obrátila. Najednou se začali ozývat sami a chtěli se mnou probírat své ještě nedokončené dílo. Neměla jsem bohužel pochopitelně možnost letět za každým na písknutí či vážené pozvání. Hrála jsem divadelní zájezdovky v Česku a chodila tu do školy. Z každého představení se nedá hned omluvit. A tak se párkrát stalo, že někdo potřeboval řešit věci neodkladně, sebral se, a rovnou přiletěl.
Zpravidla šlo o film. Ten se věhlasní tvůrci bojí posílat prostřednictvím internetu a radši svou hrubou verzi přivezou osobně. Pak prostě hodiny dřepíte a koukáte na to. Mým úkolem v takové situaci bylo sdělovat, co si o tom myslím, a hlavně proč si to myslím. Prostě máte před sebou třeba 8 hodin filmu, ze kterého se dá sestříhat tucet úplně odlišných verzí a režiséra, který je v té práci ponořený až po uši, takže potřebuje poradit, jestli když vyhodí tenhle záběr a nechá tam támhleten, bude to ještě on, nebo bude sám sobě protiřečit. Neméně náročná situace nastala, když se sem přiřítili herečtí oscaroví držitelé s tím, jestli mají nabízenou roli vzít nebo ne, a patřičný scénář přivezli rovnou s sebou. To je velmi náročné rozhodování, které může poškodit či proměnit celou kariéru. Záleží na mnoha faktorech. Text je pouze jedním z nich. Tohle byla ta naše dřina, kvůli které sem létali.
Tihle lidé ale chtěli také ven. Když už v té Praze byli. V takových situacích však nastala svízel. Co s člověkem, který je tak známý, že s vámi nemůže do ulic? Většina osobností to riskla. Zkrátka se projít po památkách, najíst se v restauraci jako každý normální člověk. Našli se však ale i tací, kteří to nechtěli riskovat. S těmi jsme pak dali okružní jízdu autem, ze kterého nevystrčili nos a zpoza skel sledovali naše slavné pražské mosty zaseklí v koloně na nábřeží, z ní Pražský hrad a galerii Medy Mládkové i Národní divadlo. Většina se dala ukecat, abychom se šli alespoň projet na šlapadlech po Vltavě.
Mnohem jednodušší ale bylo vzít je na houby. Brala jsem je k nám na chalupu, kde vyfasovali tepláky po dědovi, holinky a košíček s nožem. Byl to luxusní pohled. Ochotně se nechali nastříkat všemi přípravky proti klíšťatům i jinému hmyzu a vyrazili jsme na lov hub. Tam se měnili v malé děti. To, co v lese dělali, když našli houbu, bylo nepopsatelné. Dětská radost nad každou muchomůrkou a bujaré výskání u každé prašivky prakticky znemožňovali klasické houbaření, takže jsem pouze trpělivě vysvětlovala, že je ta muchomůrka červená sice moc hezká, ale sbírat ji nebudeme.
Z jídla prošel každý povinně alespoň kouskem tlačenky s octem a cibulí. Vesměs ji však znali a nejevili o ni zájem. Bezkonkurenčně největší úspěch měl klasický dělnický oběd: kus vlašáku do papíru se dvěma rohlíky. To je delikatesa, kvůli které se sem i vraceli. Nebo to tak alespoň tvrdili.


Z cyklu: Konečně plním slib a začínám zveřejňovat pětiletý výzkum podmínek k herectví.Cílem těchto příspěvků je trochu demytizovat broadwayskou scénu a americké herectví v očích českého zájemce pomocí některých základních, ale u nás stále nepříliš obecně rozšířených informací.