KSČM vyvíjí větší snahu o rehabilitaci stalinismu, než o svou vlastní reformu. O svou vlastní rehabilitaci se konec konců starat nemusí. Dělají to za ní její ochotní zastánci v ČSSD a v mediích.


Pohádka o moderní levicové straně.

ČSSD není obětí licoměrnosti ostatních politických stran ke KSČM. Licoměrností je snaha vysvětlovat odklon ČSSD od shody, byť nepsané, mezi ostatními politickými subjekty, že KSČM není partnerem v demokratické diskusi za cosi "vynuceného" ostatními politickými stranami.

KSČM není partnerem pro demokratickou diskusi. Není jím z toho důvodu, že se nikdy nezřekla prostředků, jimiž svých cílů chce dosáhnout, chce zůstat "revoluční" stranou, chce zvrátit společenský vývoj zpět k direktivně řízené společnosti pomocí "nápravy" privatizace a obnovy "státního vlastnictví", chce "postupně obnovit příslušnou míru státního vlastnictví v bankovnictví, dopravě a telekomunikacích, v energetice, v těžbě surovin, ve vodním a lesním hospodářství". Své cíle KSČM netají, deklaruje je dokonce ve svém "Programu obnovy"
Netají se ani tím, že považuje změny, které u nás nastaly po listopadu 1989 za kontrarevoluci. Netají se ve svých programových dokumentech (KSČM na přelomu tisíciletí - dokument V. sjezdu KSČM – 1999 ), ani tím, že "obnovy" nelze dosáhnout jinak, než za "použití mimořádných a přechodných opatření včetně "některých netržních, administrativních nástrojů".

Licoměrností jsou pokusy rehabilitovat KSČM, licoměrností je prohlašovat jí za "reformovanou, demokratickou, moderní levicovou stranu", a za přirozeného spojence Sociální demokracie.

Komunistická strana nedělala sama nic pro svou rehabilitaci, odmítá se oddělit od své vlastní minulosti. Jediný dokument, kterým se kdy pokusila vysvětlit a omluvit svou minulost, a na který se její obhájci, kdykoliv to někdo namítne, odvolávají když se pokouší dokázat opak, bylo a zůstává "Prohlášeni k občanům ČSSR, Praha, prosinec 1989" . Je to zajímavý dokument, který by neměl být zapomenut. Nejde o omluvu tehdy ještě KSČ, strana jako taková, se za svou minulost neomluvila nikdy. Sám dokument to potvrzuje : "Protože naše bývalé vedení nenašlo v sobě dosud tolik cti a odvahy veřejně se omluvit, činí tak delegáti mimořádného sjezdu KSČ".

Dokument není usnesením žádného oficiálního orgánu ani KSČ, ani její pokračovatelky, KSČM. Nemí usnesením jejího Ústředního výboru, ani jejího sjezdu. Je podepsáno „Delegáti mimořádného sjezdu KSČ“. Dokument není oficiálním dokumentem KSČ, nebo KSČM. Stranické orgány k ničemu nezavazuje, nic za stranu nedeklaruje. Je soukromým prohlášením neurčité množiny delegátů sjezdu.

I obsah tohoto dokumentu je zajímavý. KSČ se v něm vyrovnává s historií padesátých let, s historií poprav, Jáchymovských lágrů, politických procesů a táborů nucených prací, s pronásledováním a persekucí oponentů jednou krátkou větou:
"Omlouváme se naší mládeži i všem občanům, kteří byli postiženi neoprávněnými represemi, omlouváme se dětem těch rodičů, které trpěly postihy ještě v dalších generacích".

Celé "Prohlášení" obsahuje pouze dvě další "omluvné věty".

V první se delegáti sjezdu KSČ omlouvají občanům za to, že strana vyloučila ze svých řad některé své členy:
"Omlouváme se za veškerá příkoří i členům strany, kteří za svoje reformní postoje, za nesouhlas s protizákonným vstupem vojsk pěti spojeneckých zemí v roce 1968 museli KSČ opustit a ztratili postavení rovnoprávných občanů".

Dalo by se říci, že občanům - nečlenům KSČ ta omluva nepatří, a vlastně jim do ní nic není. Kdyby ovšem nebylo toho, že tou větou komunisté vlastně přiznávají, že nečlenové strany nejsou v jejich, pojetí rovnoprávnými občany.

V druhé, která se ve světle pozdějšího vývoje nedá hodnotit jinak, než jako neupřímná "úlitba bohům" delegáti sjezdu prohlašují:

"Rovněž cítíme povinnost vyjádřit politování nad tím, jak bývalé stranické vedení v uplynulých letech hrubě a nezákonně nerespektovalo právo na vyjádření názorů nezávislých občanských iniciativ včetně Charty 77".

A to je, vážení občané, vše.

Pokud se ptáte, kdo za minulost odpovídá, není to KSČ ani její pokračovatelka, KSČM. Jsou to jen někteří její blíže neurčení členové, a strana se s minulostí vyrovnala tím, že se s nimi rozchází:

"Proto se strana rozhodně rozchází se všemi, kteří se vědomě dopouštěli zvůle, zneužívali moc, dali se korumpovat a korumpovali druhé, se všemi, kdož vydávali lež za pravdu, dopustili znehodnocení ideálů socialismu, čestnosti a spravedlnosti, významu práce a jejích mravních hodnot, víry v domov a vlastenectví, v jednotu slov a činů a kteří dopouštěli zneužívání pořádkových sil proti občanům".

KSČM se ovšem rozchází jen s některými takto pobloudilými členy. Mezi ty chybující rozhodně patří Milouš Jakeš, který je odpovědný za to, jak se strana v posledních letech své "vedoucí úlohy" chovala k oposici, nepatří ale mezi ně soudruh Gottwald, na jehož hrob představitelé KSČM pokládají kytice. Je to logické, to "Prohlášení k občanům ČSSR" to říká jasně: "nedopustíme ani snižování pracovních a občanských zásluh těch členů strany, kteří po desetiletí svědomitě a nezištně plnili politické a pracovní úkoly ve prospěch naší společnosti".

Dalo by se snad namítnout, že v prosinci 1989 neměla KSČ čas na zhodnocení minulosti, a je nutno se na její prohlášení dívat jako na cosi prozatimního, pouze jako na okamžitou a nepřipravenou reakci, po které bude následovat hlubší sebereflexe, a poctivé vyrovnání se s minulostí.

Občané, kteří to od KSČ a její pokračovatelky, KSČM, očekávali, čekají dodnes.

Od tehdejšího "Prohlášení k občanům ČSSR" se k hodnocení své minulosti KSČM nikdy nevrátila.

Nebylo to nutné, její další existence byla zajištěna, a její vliv na české politické scéně roste až do dnešního dne. Její představitelé jsou od roku 2002 opět ve vysokých ústavních funkcích, člen KSČM již byl a zřejmě zase bude místopředsedou Poslanecké sněmovny parlamentu, členové KSČM jsou opět předsedy parlamentních výborů, její předseda se veřejně chlubí, že je již řadu let konsultován o společném postupu ipřed zahájením jednání sněmovny vedením ČSSD, a strana ze svého hlediska oprávněně necítí potřebu sebereflexe a reformy. Je úspěšnou parlamentní stranou, a o její rehabilitaci se snaží kde kdo zvenku, mediální komentátoři, kteří jí prohlašují za "moderní levicovou stranu", i její konkurent na levici politického spektra, ČSSD, která naprosto otevřeně uvažuje o vládnutí s její podporou.

Zdá se, že minulost KSČM vadí už jen jejím zahraničním "sesterským stranám", které se v roce 2005 sjely na "Mezinárodní konferenci komunistických a levicových stran". Ty se bránily požadavku českých komunistů vypustit článek stanov, kterým se Strana evropské levice, sdružující západoevropské komunistické strany, distancuje od stalinsmu, a odmítá jej považovat za část svého ideového dědictví.

KSČM ovšem namítá, že se stalinismem rázně a rozhodně rozešla:

Ke spekulacím o údajné obhajobě stalinismu
(21.4.2005)
KSČM ve věci svého postoje k stalinismu a dalším nedemokratických praktikám rozhodně trvá na usnesení stranických sjezdů od listopadu 1989, kterými jsme se se stalinismem a jinými nedemokratickými praktikami rozhodně rozešli.

Jde zejména o následující usnesení:

Prohlášení mimořádného sjezdu KSČ 20. - 21. 12. 1989 k občanům ČSSR

Program KSČM - přijatý na II. sjezdu KSČM (Kladno, 1992) a potvrzený III. sjezdem KSČM (Prostějov,1993)
„KSČM vznikla v březnu 1990. Převážná většina jejích členů zásadně odmítla mocenskou svévoli předlistopadové byrokratické elity. Porážku a zhroucení socialismu stalinsko-brežněvovského typu pochopila především jako důsledek faktického opuštění socialistických a komunistických myšlenek, neschopnosti hledat a prosazovat vlastní cesty postupu a umožnit všem občanům, aby se na tomto procesu skutečně podíleli. Podpora občanů se proto postupně vytrácela a byly znehodnocovány i nesporné úspěchy.
Poučena historií posledních desetiletí chce KSČM spoluvytvářet východiska ze současných problémů… V nových podmínkách komunisté nemohou a především nechtějí pracovat starým způsobem.“

Politická deklarace IV. sjezdu KSČM (Liberec, 1995)

„Programovým cílem KSČM je zásadní přeměna společenského systému směrem k socialismu. Socialismus musí vycházet ze současných podmínek, možností a úkolů, musí se poučit z minulých zkušeností. Nepřipustí opakování toho, co vedlo ke stagnaci a porážce…. Se socialismem je neslučitelný jakýkoli sociální, národnostní, náboženský či jiný útlak a porušování lidských práv.“

Program „Naděje pro ČR“ schválený VI. sjezdem KSČM (Ćeské Budějovice, 2004)

“Základním programovým cílem politiky KSČM je socialismus, demokratická společnost svobodných, rovnoprávných občanů, společnost politicky a hospodářsky pluralitní…. KSČM odmítala a odmítá takovou praxi, která připouští nebo ospravedlňuje omezování demokracie, diskriminaci nebo represi za názory a vytváří podmínky pro kult osobnosti.”

Zdroj: Odborné zázemí ÚV KSČM

Jak vidíte, KSČM se rozhodně a rázně rozešla se stalinismem tak zajímavě, že v dokumentech na které se odvolává se ani jednou neobjevilo slovo stalinismus, nebo Stalin.

KSČM vyvíjí větší snahu o rehabilitaci stalinismu, než o svou vlastní reformu. O svou vlastní rehabilitaci se konec konců starat nemusí. Dělají to za ní její ochotní zastánci v ČSSD a v mediích.