Před několika týdny bylo zajímavé sledovat kauzu Tomáše Čupra, Rohlíku a nelegálního zaměstnávání Ukrajinských dělníků. Téma zahraničních zaměstnanců je pro podnikatelský sektor posledních několik let nesmírně živé a komplikované. Zaměstnanci v České republice jsou, o tom asi žádná, jen si často neuvědomují, jak je složité dokázat ukočírovat firmu tak, aby byli spokojení investoři, zaměstnanci i management.
Před týdnem se jedné z mých studentek stala extrémně nepříjemná zkušenost. Hned první den po příletu do Prahy přes půl světa byla okradena. A to ne v noci, ale za denního světla a přímo vedle stojících policistů na Staroměstském náměstí. Mrzí mne to zejména kvůli tomu, že hned o 5 minut později prohlásila navzdory svému začátku studia nejbližší 2 měsíce v Praze, že Českou republiku a toto město už nyní nesnáší. Je to velký varovný vykřičník.
Podnikatelé se dělí na dva typy, vizionáře a finančníky a ti si většinou nerozumí. Alespoň takto vidí situaci Leon Jakimič, zakladatel Lasvitu podle jeho textu v nedávném Forbesu (květen 2017). Hned zkraje bych se rád přiznal k tomu, že Lasvit jako firmu obdivuji, protože dělají nádherné skleněné instalace a jako jedna z mála firem z České republiky se dokázala prosadit na světovém extrémně náročném trhu. A to už znamená hodně, zejména v době, kdy česká média úspěchy českých firem často přibarvují. Některé jsou vykreslovány jako světově nejlepší, ale při důkladnějším zkoumání narazíte na to, že tomu tak úplně často není. To je ale konstatování hodné vlastního textu, rád bych se věnoval spíše zajímavé myšlence podnikatele vizionáře versus tvrdého finančníka, protože s tímto mám také své zkušenosti.