První nouzový stav spojený s Covidem byl v České republice vyhlášen 12. března 2020. Tehdy mne napadlo, že by takový společný nepřítel mohl znovu spojit naši rozdělenou společnost.

Říkal jsem si (celkem cynicky), že tento virus můžeme společně nenávidět bez jakéhokoliv rizika, že se u toho dopustíme zobecňování či rasismu. Prvních pár měsíců jsme se skutečně spojili. A přišlo mi, že i k sobě navzájem jsme se chovali velmi hezky. Postupně se ale ukázalo, že virus je příliš abstraktní nepřítel a že o něm lze v mnoha rozměrech i pochybovat. Na konci pandemie (a doufejme, že pandemie skutečně končí) to tedy vypadalo, že je naše společnost rozdělená víc, než kdy jindy.

Vladimir Putin se nám naopak nabízí jako nepřítel s konkrétním obličejem. I o něm a jeho záměrech koluje řada dezinformací, jeho existenci ale asi nikdo nikdy popírat nebude. Odpor vůči Putinovi nicméně může být konečně tím společným jednotícím prvkem.

Izraelský historik Juval Noach Harari mluví v nedávném rozhovoru v souvislosti s ruskou agresí a západní reakcí na ni o možném konci postmoderní doby. O konci doby, kdy jsme pochybovali o tom, že se naše společnost vyvíjí správným směrem. Vladimir Putin už teď spojil západní svět naprosto nevídaným způsobem politicky. Myslím, že má velkou šanci přiblížit nás k sobě navzájem i lidsky.

Spojit se proti společnému nepříteli je lehčí, než se spojit pro společné cíle a hodnoty, ale jednota založená na existenci společného vnějšího nepřítele má velké nevýhody. Za prvé je nutně spojená s životem tohoto nepřítele. Jestliže je naše rodina jednotná jen proto, že společně nenávidíme naše nepříjemné sousedy, co to s námi udělá, až se tito sousedé odstěhují? A za druhé odpor vůči nepříteli a nenávist k němu v nás nutně probouzí spíš to špatné. Na takových základech obvykle nevznikají krásné věci.

Přesto jsem přesvědčený, že tuto celosvětovou krizi můžeme přetvořit do pozitivní jednoty. Americký františkán Richard Rohr dokládá ve své knize Naděje proti temnotám celkem přesvědčivě, že se většina významných historických hrdinů potkala v životě nejdřív s nějakou velkou osobní krizí. Bolest nás přivádí k dospělosti, píše.

Naše bolest a příležitost přetavit ji do pozitivního směru teď možná přichází i k našemu národu. Pomáhat ukrajinským uprchlíkům bude nutně spojené s nepohodlím, sníženou životní úrovní, a tedy svým způsobem s určitou bolestí. Když jim ale pomáhat vydržíme, jsem přesvědčený, že nakonec vyjdeme z této krize jednotnější. Že z ní vyjdeme jako národ, který se postavil v klíčovém historickém okamžiku na správnou stranu.