O osudu ukrajinských uprchlíků se začínají šířit dezinformace.

Pravděpodobně jsem velmi naivní člověk. Opravdu jsem doufal, že se nám dezinformace v průběhu uprchlické krize vyhnou. Veřejně známá fakta se mi totiž zdají jasná. I moje osobní zkušenost je taková, že se stačí dát do řeči s jakoukoliv ukrajinskou maminkou a hned poznáte, že je plná tichého pokorného smutku a že rozhodně nelže.
Určitě nechci jednotlivé dezinformace vyvracet. Jsou to takové hovadiny, že mi přijde nedůstojné se k nim vůbec vyjadřovat. A asi je i jedno, jakým způsobem dezinformace vlastně vznikají. Ať už jsou to výsledky tiché pošty, kdy se ze „skutečné“ skutečnosti stává pouze skutečnost „takzvaná“. Nebo jsou to věci od začátku vymyšlené s cílem poškodit důvěru v nějakou instituci nebo hodnotu. Zajímavější je podle mého otázka, proč tomu někteří lidé věří a druzí ne.

Jsme to, co čteme

Podle některých psychologů je část lidí, kteří mají tendenci důvěřovat dezinformacím, v životě nespokojená, případně si připadá nějak neúspěšná. A ze svého neúspěchu viní ostatní. Viní české politiky, USA, podnikatele, Židy, farmaceutické společnosti. Stačí si vybrat. Jakoukoliv informaci, která těmto „pravým“ viníkům křivdí, pak přijímají s vděčností. Přitom se mi zdá paradoxní, že někteří tito lidé jsou ve skutečnosti špičky ve svém oboru. Očekávali ale od sebe a od ostatních asi ještě více.
Dezinformátoři navštěvují internetové diskuse a Facebook. Mám kamaráda, který mi kdysi přeposlal jeden divný článek. Když jsem mu kvůli tomu volal, přiznal mi, že sám z článku četl jen nadpis a diskuzi pod ním. Kdo ví aspoň trochu, jak články vznikají, chápe, jak absurdní to je přístup. Přitom to, co čteme, nás chtě nechtě ovlivňuje. Buďme pozorní. Pamatujme, že pokud čteme něco, za co neplatíme penězi, platíme za to sami sebou. V lepším případě jako konzumenti reklamy, v horším případě právě jako oběť dezinformací.

Vlastní zkušenost nad zlato

Zkusme se osobně zapojit do pomoci ukrajinským uprchlíkům a poznejme je jako konkrétní lidi. Myslím, že každý z nás bude překvapený, jak jsou nám podobní. A jak osobně se nás jejich osudy dotýkají.
Nakonec ale neodsuzujme ani ty, kteří dezinformace konzumují a šíří dál. Jsou to často lidé zranění, které je třeba spíše litovat než se s nimi přít a nadávat jim. Snad je na čase si přiznat, že nevyléčím celý svět, že v kontextu vesmíru jsem bezvýznamné nic. Na druhou stranu na své bezprostřední okolí umím mít určitý pozitivní vliv. Možná se nakonec stačí jen usmát na spolucestující v tramvaji.