Když začala válka na Ukrajině, tak jsme Člověku v tísni poslali finanční dar a zároveň jsme vyhradili 4 byty pro uprchlíky. Přemýšleli jsme o tom tehdy tak, že jsme udělali vše, co je třeba a život jde dál.

Když jsme se ale s „našimi” uprchlíky osobně potkali, uvědomili jsme si, že to nebude tak jednoduché. Postupně jsme tak společně s kamarády a známými ubytovali už 85 lidí. Někteří už od nás zase odešli a místo nich přišli jiní.

Celkově vzato je pomoc ukrajinským uprchlíkům, z nichž naprostá většina jsou ženy a děti, velmi vděčná. V zásadě velmi rychle vidíte výsledky své snahy. Děti chodí do školy, maminky pracují. Stále vám děkují. Některé z našich Ukrajinek dokonce uspořádaly úklid v jedné z brněnských čtvrtí jako poděkování Brnu za to, že je tak hezky přijalo.

Co jsem zjistil
Uprchlická krize samozřejmě ještě neskončila. Další a další uprchlíci přicházejí. A jejich příchodem a ubytováním navíc celý příběh zdaleka nekončí. Přesto mám pocit, že stojí za to se zastavit a ohlédnout se zpět. Následující výčet věcí, které mě uprchlická krize naučila, berte ale, prosím, stejně s rezervou. Týká se to výhradně mé osobní zkušenosti:

1. Postupně jsem si uvědomil, že Ukrajincům pomáhám primárně kvůli sobě samému. Nechci se za pět let dívat do zrcadla a vyčítat si, že jsem nepomohl, když jsem pomoct mohl. Sám jsem si tuto svoji motivaci na začátku války neuvědomoval. Možná se to nezdá ani tolik důležité. Ale tento poznatek mi pomáhá nebrat si osudy uprchlíků tolik osobně.

2. Navenek možná na lidi působím jako bezstarostný člověk, ve skutečnosti jsem ale neurotik, který se neustále strachuje o budoucnost. Řekl bych, že proto si všude dělám až příliš velké rezervy. Rezervy brání naší firmě růst rychleji. Poslední dva roky mě ale přesvědčily o tom, že rezervy jsou velmi důležité. Cítím, že kdo chce růst dlouhodobě, musí si bezpodmínečně rezervy vytvářet, ať se děje, co se děje. Díky rezervám jsme letos schopni pomáhat uprchlíkům, aniž by to naše podnikání drasticky ovlivňovalo.

3. S ukrajinskými uprchlíky je především na začátku potřeba mluvit jasně a jednoduše. Jinak dochází k nedorozuměním. To v někom může vyvolat mylný dojem, že jsou jako hloupé děti, které je třeba ideálně vychovávat. Nic přitom není dál od pravdy. Jazyková bariéra a celkový zmatek situace, v jaké se na začátku uprchlíci nacházejí, jim prostě neumožňuje chápat příliš složitý kontext. Z Ukrajiny k nám přišel celý průřez ukrajinskou společností. Ne každý je schopen se během pár týdnů zorientovat a postavit se na vlastní nohy. Jsou to ale dospělí lidé, a to je třeba respektovat. Touhu někoho vychovávat je podle mě lepší směřovat na svoje vlastní děti.

4. I malá pomoc uprchlíkům má smysl. Nestojí to vlastně ani tolik, aby se kvalita jejich života otočila o 180 stupňů. Ukrajinští uprchlíci jsou lidé v nouzi. Ale jejich nouzi nevytvořil jejich vlastní handicap nebo nešťastné rodinné zázemí. Důvodem jejich nouze je válka. Nic jiného. Jakmile se dostanou do prostředí míru a bezpečí, v podstatě okamžitě nacházejí práci a přizpůsobují se. I malá pomoc tak má překvapivě velmi pozitivní důsledky.

5. Velmi zklamaný jsem z různých zprostředkovatelů práce. Kdo jste někdy zaměstnávali ukrajinské pracovníky, tak víte, že Ukrajinci většinou dostávají velmi malý podíl z toho, co za jejich práci platíte. Zprostředkovatelé jsou velmi šikovní lidé, kteří ve svých obětech umějí vyvolat směsici vděčnosti a strachu. Když v ČR pracujete na polské turistické vízum, tak na vás pohrůžky udáním na „cizineckou“ fungují spolehlivě. Doufal jsem, že masivní příliv nových Ukrajinců, kteří tu budou bydlet a pracovat naprosto legálně, tento systém rozbije. Ukazuje se ale, že jsem tyto „zprostředkovatele“ podcenil. Umějí mezi uprchlíky rozšířit strach mnohem rychleji, než jsem si myslel, že je vůbec možné.

6. Celkově mám velmi pozitivní pocit z nás, z Čechů, z našeho přístupu k uprchlíkům. Téměř kdykoliv jsem někoho požádal o pomoc, tak mi buď vyhověl nebo mi nabídl pomoc jinou. Zdá se mi, a alespoň v mém okolí to platí celkem spolehlivě, že ti, co jsou naopak proti uprchlíkům, mají většinou sami se sebou svoje vlastní problémy, a nejsou pomoct schopni, i kdyby moc chtěli. S pomocí od takových lidí tak nemá cenu tak jako tak počítat. Přestože obecně nadšení pomáhat ukrajinským uprchlíkům den ode dne ve společnosti celkem logicky slábne, stále znovu a znovu mě překvapují lidé, kteří pomáhají nezištně ve svém volném čase.

7.Vůbec největším překvapením jsou pro mě ale ukrajinské mámy, s jakou tichou pokorou a odhodlaností k celé situaci přistupují. Berou věci, které se v této pro ně překotné době v rychlém sledu odehrávají tak, jak jsou. S ledovým a až trochu hrozivým klidem. Patří jim můj respekt.