Zkouším se vžít do postavení vůdce Hamasu Chálida Mišala, t. č. v pohodlí syrského Damašku. Jak přilákat pozornost k izraelské (a egyptské) hospodářské blokádě Gazy? Scénář by mohl vypadat následovně. Modlil bych se,

o aby předseda izraelské vlády Benjamin Netanjahu poslal na „Flotilu svobody“ propalestinských aktivistů, kteří vypluli s cílem blokádu „prolomit“, elitní námořní jednotku Izraelských obranných sil Šajetet 13. Leonidas versus Xerxes u Horké brány? Lepší...

o aby Šajetet udělal chybu; od věci by nebylo, kdyby se několika aktivistům podařilo dosáhnout toho, o čem před vyplutím pověděli Al-Džazíře, čili mučednického statusu.

Dál bych se modlit nemusel, o zbytek by se postarala média včetně izraelských, plus to, čemu se z lenosti říká mezinárodní komunita a koneckonců i zdravý úsudek většiny nezaujatých pozorovatelů.

Mišal může slavit. Aniž by on v Damašku a Hamas v Gaze pohnuli malíčkem mezi dvěma molitbami, hloupý zásah Izraele proti několika lodím s humanitární pomocí nejen postavil embargo do nepřehlédnutelného kontrastu, ale také dál zkomplikoval vztahy Netanjahuovy vlády s Amerikou, Evropou a Tureckem. To je v situaci, kdy chytřejší arabské režimy znovu nastolily téma izraelské jaderné kapacity, nevídaný vlastní gól.



Na způsob sebeobrany, jak ji Izrael uplatňuje od svého vzniku, se názory různí, ale málokdo míval důvod pochybovat o jeho účinnosti. Už ne. Po zoufale kontraproduktivním Litém olovu, vojenské akci v Gaze před rokem a půl, je tu tedy další podivuhodně konzistentní operace.

Zpackaný útok jednotky na lodě aktivistů je především obří politickou prohrou. Vpád na palubu civilního plavidla, k němuž došlo zřejmě mimo izraelské teritoriální vody, je neobhajitelný. Argumentují-li izraelští politici tím, „že si přece začali oni“, neb napadli naše hochy slaňující se z helikoptéry Černý jestřáb, ozbrojené nejdřív jen paintballovým arzenálem, jeden neví, jestli se má pobaveně usmívat nad jejich nestydatostí, nebo pochybovat o jejich kompetentnosti.



Samozřejmě, že „flotila mírových aktivistů“ byla od počátku míněna jako provokace. Radikálové na palubě však nebyli teroristy. Nevezli zbraně, pokud nepočítáte tyče, baseballové pálky a praky – ano, husité, slyšíte správně, Davidův nástroj slaví comeback... Představte si na chvíli, jak zklamaní by aktivisté museli být, kdyby měl Bibi tolik duchapřítomnosti a flotilu do Gazy po inspekci pustil, případně ji pro kamery ještě doprovodil na místo určení.

Rovnalo by se to sice přiznání, že blokáda je hloupost a měla by být zrušena, ale přehodnotit taktiku v nové situaci není hanba. Toho se od izraelské vlády zřejmě nedočkáme. Zdá se, že věc embarga bude odteď spojena s její ctí. Bude-li k jeho zrušení nakonec donucena, bude její ponížení o to horší.

Blokádou chtějí Izraelci Palestince trestat za zvolení Hamasu. Zároveň se pokoušejí je obrátit proti režimu v Gaze. To první funguje s cynickou účinností, hospodářství Gazy je v troskách. To druhé nejen že nefunguje, ale podlamuje samotný záměr, viz podobná politika Spojených států vůči Kubě. Na embargo lze leccos svést, může se za něj skrýt nejedna nepravost. Se schopností Hamasu ostřelovat Izrael ovšem nemá mnoho společného. Zdecimujeme-li palestinské rybáře a pěstitele rajčat (izraelští si občas vylobují výjimku prodat), jak přesně to znemožní baterii Katjuší nabrat severovýchodní trajektorii?

Deník Haaretz před časem citoval vládní zdroje, jež přiznaly, že blokáda má „znemožnit prosperitu, zabránit rozvoji, ale zároveň nedopustit humanitární krizi.“ To má jistou mefistofelskou eleganci: ublížit jim, jak to jen půjde, aniž by si toho někdo moc všiml.



Bývalý levicový politik Yossi Sarid napsal, že vojáci byli do akce posláni sedmi idioty, míněno lídry izraelského kabinetu, „lidmi, kteří si nevidí na špičku nosu.“

Normálně bychom takovou rétoriku mohli připsat na vrub stranickému zápalu pro věc. Bibi si však minimálně desetiminutovku klidného rozjímání na téma politika a idiocie zaslouží. Před dvaceti lety vypadal jako politické eso. Dnes má blíž k černému Petru.