Krize politiky je krizí demokracie

K paradoxům politiky patří tento: Chceme, aby politici byli jako my a zároveň lepší. Americký lídr stojí v čele svobodného světa, musí však mít rád hot dogy. Baseball je povinností, kdežto windsurfing může ukončit jeho kariéru snadněji než felace v Oválné pracovně. V americké optice je prkno s plachtou pro zženštilé, zevropštělé nouveau riches posedlé haut couture a salátem z rukoly. V Česku je velkým plus, je-li lídr při těle, potí se (dezodorant je u nás dobrovolný, o čemž se přesvědčíme nenápadným přiblížením se k tramvaji) a poslouchá Michala Davida, nesmí však dělat ve světě ostudu. Kvadratura kruhu je oproti tomuto diktátu rozumným požadavkem.

A k tomu je na politiky vidět víc než kdykoliv předtím. Je tu jú-tjúb, fejsbuk, tvitr, ajfoun i pravěké nástroje veřejného povídání jako autorádio a filmový magazín. Dobrá, filmový magazín už ne, ale televize ne a ne umřít. Bláhově se politik domnívá, že s pomocí p.r. dokáže média zkrotit a využít ku prospěchu věci. Jsou tygrem a on dřív, či později bude setřesen a sežrán.

Takový Gordon Brown; vyrazí si na procházku popovídat s voliči, potká popletenou tetu stěžující si na příval všech těch Východoevropanů – krycí označení pro slovanské přátele ze severu – odkud se, proboha, berou... Brown pak v autě zpucuje poradce, že ho neochránil před bigotní ženou a ouha, zapomenutý mikrofon na klopě vysílá jeho výlev do všech obýváků, co jich Británie má.

Brown má smůlu. Kdyby namísto tety, která přece z definice nemůže být bigotní, protože peče skvělé cookies, natrefil na jen trochu sebevědomě vypadajícího páska, jeho výlev by měl rázem méně kyselinový kontext.

Krize dnešní politiky je především krizí důvěry. Každý, kdo předstoupí před mikrofon, je automaticky považován za vinného, dokud neprokáže nevinu. Zatím není jasné, jak to udělat.

Před osmdesáti lety to měli lídři jednoduché. Na odiv nevystavovali „soukromí“, protože nemuseli. Novináři nechávali jejich manželky, milenky, milence, děti, psy a domácí úkoly z první třídy na pokoji. V dobách novin a rozhlasových buletinů bylo snadné provozovat „masovou komunikaci“.

Aniž bychom si to dnes sami přiznali, politikové se prostě chovají jako my. Jistě, ne každý z nás bere/dává úplatky, ne všichni krademe, a ne všichni, kdo krademe, krademe rádi, ale křesťanství nás dobře prokouklo. V průměru jsme nedokonalá, hříšná stvoření. Bůh má zlomyslný smysl pro humor a při pohledu na nás se prostě nehodlá nudit.

Jakýmsi anti-steroidem, který důvěru ztěžuje, je cynismus a negativismus občanské společnosti. Problém je tento: Tvorba čehokoliv má k dokonalosti ještě dost daleko, i když jsou výjimky v podobě dokonalých produktů a jim budiž čest; za všechny vzpomeňme autory ipodu, mrakodrapu Burdž Dubaj/Khalifa, čokolády Leonidas a suchého zipu. Co však (občanská) společnost dovedla k dokonalosti, je protest. Přesněji, protestní kampaň. Máte nápad? Chcete něco prosadit? Něco, co celkem vzato zlepší život? Industrie protestní kampaně vám se svými happenningy a zápalem vysvětlí, jaký jste trouba a zloduch. Největším zloduchem na světě je teď British Petroleum (dříve také známá jako Beyond Petroleum), jejíž petrolej sice může pohánět značný díl civilizace, ale právě teď zabíjí a zasviňuje přírodu.

Obamova vláda, světová občanská společnost a novináři vědí co se má, co je právě teď nejdůležitější: držet okovanou botu na krku BP, která otepluje klima a vydělává obscénní peníze! Je dobré, že toto monstrum mělo tolik duchapřítomnosti a před nedávnem z Česka vycouvalo.

Aby nedošlo k nedorozumění: občanská společnost je dobrá věc, oteplování klimatu je vážný problém téměř jistě způsobený člověkem a BP musí za své chyby draze zaplatit. A také zaplatí. Šlo by to ovšem i bez obřího prokrytectví negativistického průmyslu veřejné kampaně.

Viditelnost a všudypřítomnost politiky stejně jako nadkritické naladění médií a občanské společnosti způsobuje, že se do pozic lídrů dostávájí lidé zvláštních povah. Upřímně, chtěli byste teď být v pozici Tonyho Haywarda, šéfa BP? Za to vám ty miliony nestojí.

V této souvislosti je nejnovější britské laškování se zavedením poměrného volebního systému jen dalším krokem k propasti. Jestli je politika a občanská společnost k něčemu dobrá, pak k tomu, že řeší, či aspoň ventiluje střety vyplývající ze vzájemné nesourodosti lidí a jejich pohledů na život. Jiným způsobem ventilování a „řešení“ těchto střetů jsou zbraně, od vyhazovacího nože po vodíkovou bombu.

Angloamerický svět, kolébka občanských svobod a moderní demokracie (omluva do Bernu), je podle mého soudu nejdál ve zvládání střetů a jejich převádění v tvůrčí energii. Je to mimo jiné také proto, že se nebojí přímého konfliktu programů a osobností.

Politik v Americe a Británii jde do voleb čelem a ví, že buď vyhraje, nebo prohraje. Pokud Británie jednou zavede poměrný systém, postupem času si její politici navyknou jít do boje ne s programem, ale jeho napodobeninou. Jejich hlavní myšlenkou bude neprohrát. Vyhrát by sice bylo hezké, ale hlavně, prosím, neztraťme koaliční potenciál, čili nenaštveme oponenty víc, než je nutné.

Takový vývoj v kombinaci s výše popsanými trendy povede k ještě většímu odcizení lidí od politiků a nárůstu cynismu. Bude to dobré pro aktivisty a novináře, ale ne pro otevřenou společnost, která stojí a padá s občanskou důvěrou, nikoliv stihomamem. Jednomandátový většinový volební systém má jistě milion chyb, ústřední téma dneška, krizi důvěry, politiky a demokracie, ale řeší lépe než alternativa.

Co tedy s politiky, kteří si dovolují dost: být jako my? Lékem by mohlo být snížení pokrytectví z obou stran a nastolení upřímnějšího způsobu veřejné rozpravy. Oni by s námi konečně mohli začít mluvit jako s dospělými a my po nich nebudeme chtít, aby byli v eluardovsky skleněných domech vždy na vrcholu pomníkové důstojnosti.