Mí ctění kritikové si zaslouží odpověď. Snažil jsem se pro přehlednost seskupit jejich argumenty a odpovědět na ně. Zde prosím:

1) Mašínové zabili nevinné – ozbrojeného pokladníka a policajta, kterého svázali, omráčili a podřízli.

Kdokoliv se chce postavit na stranu jejich odbojové skupiny, musí se vyrovnat právě s těmito činy. Někteří kritici mi nepřímo podsouvají, že mi život těchto obětí nestojí ani za zlámanou grešli, jiní trochu zlomyslně poukazují na to, že Mirek Topolánek coby student vojenského gymnázia či Karel Hvížďala coby tehdejší „režimní novinář“ byli by podle této logiky legitimními terči. Domnívám se, že jsem o tom mluvil ve svém předchozím blogu – ano, jsem si vědom, že třeba můj otec, byl-li by starší a měl-li by smůlu, mohl být jako pilot československého vojenského letectva jejich obětí. Je mi tedy jasné, že pozůstalí po zabitých na Mašíny stěží budou pohlížet jako na hrdiny.

Mašínové nezabíjeli jako teroristé. Nevyhlídli si nevinnou oběť, kterou pak zneškodnili, aby „symbolicky“, se zvrácenou logikou teroristů, světu sdělili své poselství. Jejich skupina si potřebovala opatřit zbraně a peníze, neboť se, bezpochyby naivně, domnívala, že když se prostřílí na Západ a přidá se k americké armádě, bude v jejích řadách bojovat proti komunistickému režimu. V americké armádě pak vydrželi jen tak dlouho, než vlastní naivitu pochopili.

Oběti jejich akce jsou výsledkem krutých pravidel gerilové války. Velmi pochybuji, že kdyby něco podobného spáchali v odboji proti nacistům, obviňovali by je kritici tak, jak je obviňují. Ano, Mašínové spáchali hřích, ale já jsem ten poslední, kdo by je za něj chtěl odsuzovat. Snažím se pochopit celkovou situaci a je to velmi těžké. Onen jejich hřích je tedy cosi, co si budou muset vyřešit s jejich stvořitelem, až přijde čas.

Spisovatel Pavel Kohout nastolil zajímavou otázku: Ano, Mašínům by slušelo, kdyby přijeli do Česka, setkali se s pozůstalými obětí, pokusili se jim vše vysvětlit a požádali je o odpuštění.

2) Srovnávat je s Gabčíkem, Kubišem, Valčíkem a spol. je nesmyslné. Ti zabili Heydricha, Hitlerova muže v Česku. Kdyby Mašínové zabili Gottwalda, Zápotockého, nebo ještě včas Slánského, než si ho komunisti zabili sami, srovnávat by se dalo. Mašínové pálili stohy a prováděli sabotáž, chovali se tedy spíš jako teroristé než bojovníci za svobodu. Kdyby něco podobného udělali v sedmdesátých letech, západoněmecká justice by je poslala do vězení (Václav Žák).

Srovnání s atentátem na Heydricha jsem přece nemyslel doslova. Každé srovnání kulhá. Výsadek „londýnských“ vlastenců měl za sebou exilovou vládu, podrobné naplánování, síť spolupracovníků v protektorátu; byla to pečlivě plánovaná vojenská akce. Mašínové neměli k dispozici nic takového, byli to vojáci bez generálů, bez stratégů, bez exilové vlády. Proto má jejich čin tak zoufalou povahu. Je to jejich vina? Ani v nejmenším.

Petr Zídek říká v reakci na článek Pavla Kohouta, že by si jich víc vážil, kdyby například zabili právě Kohouta, tehdejšího významného režimního propagandistu. Tuto poznámku bych nečetl jako nechutnou invektivu jen v případě, kdyby Kohout neprošel vývojem a zůstal až do dneška stalinistou. Dnes je to však jen rána pod pás. Kohout udělal pro tuto zemi víc než Zídek a zaslouží si minimální pochopení a ohled.

Zídek a další zpochybňují i atentát na Heydricha. Naznačují, že život jednoho tyrana nestál za rozsáhlé represe, které následovaly. Právě touto optikou jsem srovnával Gabčíka s Kubišem a Mašíny. Důležitější než výsledek je pro mě hodnota morálního gesta odporu. A za nacistickou a komunistickou odvetu jsou morálně odpovědní nacisté a komunisté, ne Gabčík a Mašínové.

K argumentu Václava Žáka: Není možné srovnávat ozbrojený únos letadla s akcí Mašínů. Podobné je snad pouze jisté zoufalství. Mašínové však dali v sázku vlastní život, což se o českých únoscích letadla dá říct jen s velkou dávkou fantazie. Ti navíc jako potenciální rukojmí ohrozili opravdu nevinné cestující. Je těžké spekulovat o tom, jak by se v Západním Berlíně zachovali, kdyby se tam Mašíni probili v sedmdesátých letech, ale nedomnívám se, že by skončili ve vězení.

3) Jak moc poškodili režimu? Nijak. Naopak, režim jejich akce zneužil a škodil ještě víc, než kdyby se k ní neodhodlali. Byli bláznivě odvážní, ale pomohli jen sobě na Západ.

Materiálně režimu moc neuškodili. Totéž lze říci o atentátu na Heydricha. Ale jejich gesto režim notně vystrašilo, ten reagoval zběsile a v této reakci setrval až do konce. Mašínů se bál, bál se jejich příkladu.

4) Navazující argument: Jejich čin je nutné posuzovat jen podle výsledku, jak byl účinný (Petr Zídek, Václav Klaus mladší).

Rozhodně nesouhlasím. Jednak si nemyslím, že „výsledek“ je možné redukovat na materiálně/politickou škodu, kterou režim utrpěl. Ale i kdybych toto pro potřebu argumentace připustil, samotné morální gesto vzbouření svobodného člověka se zbraní v ruce má obrovskou hodnotu pro budoucnost. Podle Zídkovy interpretace byla obranná válka Poláků po německé invazi chybná, povstání ve varšavském ghettu pomýlené a varšavské povstání zbytečné. Co ony nesčetné vzpoury otroků, které vedly k jejich smrti a následným represím: zbytečné?

5) Násilí je problematické, téměř nikam nevede a téměř by se nemělo užít (kromě jasné válečné situace).

Václav Hořejší zde napsal (21.10.2007: Bratři Mašínové - hrdinové nebo zločinci?):

„Není snad mravním základem evropské civilizace křesťanství? Je snad v souladu s křesťanskou morálkou použití brutálního násilí vůči skutečným či domnělým „přisluhovačům“ nemravného, nelegitimního či pololegitimního režimu (požívajícího nota bene formálního mezinárodního uznání...)? Nestojí snad morálně daleko výše odpor nenásilný, typu M.Gándhího nebo Charty 77, který bývá v posledku asi také účinnější? Myslím, že prostě za všech okolností se slušní lidé mají snažit dodržovat základní pravidla v zásadě odvozená z Desatera a k ozbrojenému násilí se uchylovat jen za zcela mimořádných okolností. To platí jak na úrovni jednotlivců ve společnosti, tak na úrovni států.“

Právě kvůli tomuto argumentu jsem profesora Hořejšího označil (beze stopy kritiky) za velmi blízkého gándhíovskému pacifismu, proti čemuž on protestuje. I nadále považuji svůj popis za férový, ale budiž. Taktiku nenásilného odporu ctím, v mnoha případech dlouhodobě přinesla kýžený výsledek. Stojí ale morálně výš než ozbrojené vzbouření se tyranii? Téměř za všech okolností? A pokud ano, je možné použít ji jako argument proti těm, kteří ji nesdílejí? Do evropské civilizační tradice patří jak nenásilný odpor, tak ozbrojený odpor proti tyranovi. Jedno nevylučuje, ani morálně nediskvalifikuje druhé.

Podobně argumentuje Václav Žák, když zde píše:

“Evropská civilizace založená Sókratem i Ježíšem spočívá na přesvědčení, že je lépe bezpráví snášet než páchat.”

Chápu Platóna (z něhož hlavně známe Sókrata) jako jeden ze zdrojů evropské rozpravy o morálce, politice a hodnotě veřejného prostoru. Nemyslím, že by Sókrates měl být chápan jako zákonodárce, jako ten, který stanovuje, co je a není mravné. Dokonce si to nemyslím ani o panu Ježíši. Ateismus a humanistická emancipace je přece také významným myšlenkovým zdrojem naší civilizace.

Sókrates vede rozhovor bezprostředně se svými souputníky i napříč věky s jinými morálními mysliteli. Hodnota civilizační myšlenkové tradice je pro mě v otevřeném hledání pravdy prostřednictvím onoho rozhovoru. Je lépe bezpráví snášet než páchat? Bezesporu. Znamená to, že není hodnotou se bezpráví postavit se zbraní v ruce? Neznamená. Spáchali Mašínové při své akci bezpráví? Podívám-li se na jejich činy v dobových a situačních souvislostech, nedomnívám se. Hřích není vždy totéž co bezpráví.

Žák hovoří o důstojnosti lidského života jako o nejvyšší hodnotě liberální společnosti („V liberální společnosti se důstojnost lidského života respektuje jako nejvyšší hodnota. Tyto zásady jsou vyřazeny pouze během války, a i to jen do určité míry.“).

Nad důstojnost lidského života je v liberální společnosti svoboda, jež právě onu důstojnost garantuje. O jaké důstojnosti lidského života v říjnu roku 1953, v centru československého stalinistického teroru, to Žák mluví? Mašínové se právě ve jménu oné svobody a důstojnosti vzbouřili, dali jí k dispozici svůj život. Přežili jen zázrakem.