Zatímco Jiří Paroubek zde i jinde pokračuje v setrvalém tažení proti démonům svazujícím jeho mysl a představivost, rýsuje se otázka o budoucnosti strany, jíž předsedal. Neměla by zajímat jen její voliče. Klíčem k očištění české politiky je vývoj v České straně sociálně demokratické. Nemyslím tím vývoj v několika měsících, ale letech.

Proč právě v sociální demokracii, opoziční straně, která teď nebude mít na politiku země velký vliv?

I.

Nejoptimističtější výklad výsledku parlamentních voleb je tento:

Voliči dali najevo, že všechno politikům tolerovat nebudou. Strany vládní koalice se budou mít víc na pozoru, do jejich kalkulací bude výsledek voleb významně promlouvat. Z tohoto pohledu se řadím k mírným optimistům a myslím, že rok 2010 možná jednou bude vnímán jako přelomový, jako bod, od kterého v české politice začaly posilovat samočisticí mechanismy.


II.

S velkou dávkou zjednodušení lze říci, že volby vyhráli ti úspěšnější, aktivnější, vzdělanější a mladší. Nepoužili vždy férových prostředků; věnoval se tomu několikrát třeba kolega Jiří Pehe (jeho kritika „svazáckého pravicového aktivismu“ sedí), či Václav Bělohradský (jenž používá dost problematické označení „lůzovitý“ diskurz); poukázal na to koneckonců sám Paroubek. Dělá tak ublíženecky, bez nadhledu a sebereflexe, to však ještě neznamená, že nemá pravdu.

Demagogie a zarputilost však není monopolem pravice, a proto se jimi v této poznámce nechci zabývat kromě povzdechu nad tím, jak se u nás dnes diskutuje a vyjádření snad bláhové naděje, že i v redakcích začneme reflektovat způsob naší práce poté, co, zdá se, tato reflexe začala v politice.

Prohráli tedy ti méně úspěšní, méně vzdělaní a starší (a zase: odpusťte zjednodušení). Pokud patříme k vítězům, nemělo by nám být jedno, jak se budou dívat na kurz, který plavidlo zvané Česko nabralo. Namístě je velkorysost a podaná ruka.


III.

Sociální demokracie u nás historicky reprezentovala chudší část voličů. To už není pravda o moderních sociálních demokraciích a levicových stranách v tradičních demokraciích. Ty dnes reprezentují relativně širokou voličskou koalici od středu nalevo. Zahrnuje široce pojatou střední třídu, intelektuální vrstvy, ekologicky smýšlející i ty úspěšné, kteří sami sebe definují jako obdařené sociálním cítěním.

Od svého obnovení v devadesátých letech se česká sociální demokracie takto neustavila, zčásti i kvůli tomu, že aktivní střední třída a podnikatelské vrstvy se chtěly distancovat od nespokojených, kteří z různých (mnohdy legitimních) důvodů zcela nepřijali polistopadový vývoj.

Politická strana však nemůže jen sbírat voliče tím, že jim říká, co chtějí slyšet, což byl a je převládající způsob činnosti sociální demokracie od devadesátých let po dnešek. Domnívám se, že sociální demokracie svůj dosavadní modus vyčerpala: lovení ve vodách nespokojenců prostřednictvím nadbíhání a strašení s občasným pomrkáváním po tom „lepším z normalizace“ (Michal David jako jedno z takových mrknutí) narazilo na strop. Tak stranu obnovil a kormidloval Miloš Zeman, tak ji převzal s šarmem jemu vlastním Paroubek. Co dál?


IV.

Je to koncepčně snadné a prakticky těžké. Strana musí najít věrohodného lídra obklopeného tvůrčím týmem. Na rozdíl od ODS a TOP 09, jejichž voličská základna je dynamičtější a je zdrojem občanských impulzů, to má sociální demokracie těžší. Bude–li se opravdu chtít obnovit na zdravější bázi, bude nový lídr a jeho tým muset moderní, středolevou, do budoucnosti se dívající voličskou koalici teprve stvořit.

To mimo jiné znamená, že ten, kdo se bude o vedení strany ucházet, bude muset začít zezdola: přesvědčováním voličů v místech a regionech o nové vizi pro stranu. Bude se svou vizí muset umět oslovit velkou část nespokojených a zahořklých. Zároveň musí „pravici“ ukrást nemalou část jejich dnešních voličů.


V.

Na čem takovou politiku postavit? Při pohledu na slabá místa současné koalice se nabízejí následující oblasti:


• Důsledná reforma vzdělávacího systému. Vzdělání by měla sociální demokracie postavit jako prioritu priorit, jako alfu a omegu národního zájmu. Ze státního rozpočtu by na vzdělání mělo jít mnohem víc peněz, ty by však měly být investovány do těch základních, středních a vysokých škol, které budou studenty vést k samostatnému, kritickému a tvůrčímu myšlení a práci s informacemi. Ministr školství by měl být prvním místopředsedou vlády.

• Zmnohonásobení rozpočtu na vědu a výzkum. Vytvoření a financování špičkových vědeckovýzkumných středisek a pobídky firmám, které se samy rozhodnou taková střediska zakládat a posilovat.

• Důsledná reforma sociálního systému – důraz na školení a rekvalifikaci nezaměstnaných tak, aby jejich dovednosti odpovídaly potřebám postindustriální informační společnosti. Věčně se u nás auta montovat nebudou.

• Důsledná evropská politika posilující evropskou sounáležitost; neúnavné vysvětlování devíz, které nám plynou ze členství v EU a posilování akceschopnosti EU. Oddělení evropských otázek od otázek zahraniční politiky a jejich úplné začlenění do vnitropolitické dimenze.

• Étos politiky a rétoriky takové strany musí být založen na otevřenosti české společnosti, kritice její latentní xenofobie a rasismu; úctě k osobnosti bez ohledu na barvu kůže, pohlaví a sexuální orientaci.


VI.

Těchto pět témat by mohlo tvořit základ vize moderní sociální demokracie. Vytvořit pro ní voličskou koalici potrvá několik let, ale při pohledu na nadějný vývoj české společnosti v posledních letech není nemožný.

Kdo by měl být lídrem? Osobnost s rozhledem v Evropě a ve světě, sebevědomá, avšak neagresivní (stěží tedy David Rath či Lubomír Zaorálek). Pravděpodobně to nebude příští předseda zvolený na sjezdu, ale někdo, kdo si již v těchto týdnech začne připravovat pozice.