Evropa a suverenita
Budeme potřebovat novou evropskou shodu
Zdá se, že se s krizí eurozóny hroutí i poválečná politická shoda o sjednocování kontinentu jako ochraně před nacionalistickými válkami. Mezi varovnými hlasy těch, kteří rozhodují, kde se Česko ocitne, jsem o víkendu slyšel i následující:
Opravdu máme přispět k dalšímu sjednocování? Nepovede k válce? Co se stane, až k nám přijede portugalský politik z Komise a bude nás chtít potrestat za rozpočtový schodek?
Nesdílím jeho obavu, není však triviální. Nedá se nad ní jen mávnout rukou. Problém křehce a historicky vzato jen několik vteřin sjednocené Evropy není totiž hlavně fiskálně-monetární, je ideový. Eurozóna, rozšíření EU, Lisabonská smlouva, euroval a další bitvy se sváděly a svádějí o nástroj, ne o cíl. Tím byl až doposud onen zmíněný evropský konsenz. Pokud se nyní drolí, není na tom obecně vzato nic špatného. Je to ostatně konsenz záporný (děláme něco, aby k něčemu nedošlo).
Devadesát let po první a skoro sedmdesát po druhé světové válce je na čase začít Evropu sjednocovat k pozitivnímu cíli (děláme něco, abychom čehosi dosáhli). Bez evropské diskuze to nepůjde a je jasné, jakým překážkám ta diskuze čelí: neexistence jednoho jazyka, jednoho politického prostoru, evropských politických stran a médií. Jediné, co se zvolna objevuje, je evropská občanská společnost formovaná evropskými elitami. Je to málo, ale aspoň to.
Když vznikaly USA, zformovaly se nejprve jako jakási konfederace vzešlá z Války za nezávislost. Zhruba o půl druhé dekády později se ukázalo, že to nefunguje a v bolestech se narodila federace. Evropa může projít něčím podobným, avšak s poněkud rádio-jerevanskou přísadou – EU není moc konfederace, nespojuje ji jazyk a národ, evropské elity narozdíl od amerických nemohou lidem nic nadiktovat, v EU žije půl miliardy lidí (v amerických koloniích to bylo několik málo milionů); je tedy zřejmé, že se Evropa nikdy nedopracuje k federaci amerického typu.
Přesto má postupná, pomalá a pracně dělaná federalizace EU smysl. Je to optimistický program oslabování svrchovanosti národních států ve prospěch posilování svrchovanosti evropských občanů. Je na čase dokázat, že demokracie může existovat v subjektu větším než národní stát, a že se dokonce v takovém subjektu může ještě vylepšit prostřednictvím rozšiřování občanských svobod.
Ztrátou suverenity národních států nás straší ti, kterým ve skutečnosti o svrchovanost občanů jako Evropanů vůbec nejde. Jsou teď hodně slyšet, nemám však obavu z toho, že by historie byla na jejich straně.
Zdá se, že se s krizí eurozóny hroutí i poválečná politická shoda o sjednocování kontinentu jako ochraně před nacionalistickými válkami. Mezi varovnými hlasy těch, kteří rozhodují, kde se Česko ocitne, jsem o víkendu slyšel i následující:
Opravdu máme přispět k dalšímu sjednocování? Nepovede k válce? Co se stane, až k nám přijede portugalský politik z Komise a bude nás chtít potrestat za rozpočtový schodek?
Nesdílím jeho obavu, není však triviální. Nedá se nad ní jen mávnout rukou. Problém křehce a historicky vzato jen několik vteřin sjednocené Evropy není totiž hlavně fiskálně-monetární, je ideový. Eurozóna, rozšíření EU, Lisabonská smlouva, euroval a další bitvy se sváděly a svádějí o nástroj, ne o cíl. Tím byl až doposud onen zmíněný evropský konsenz. Pokud se nyní drolí, není na tom obecně vzato nic špatného. Je to ostatně konsenz záporný (děláme něco, aby k něčemu nedošlo).
Devadesát let po první a skoro sedmdesát po druhé světové válce je na čase začít Evropu sjednocovat k pozitivnímu cíli (děláme něco, abychom čehosi dosáhli). Bez evropské diskuze to nepůjde a je jasné, jakým překážkám ta diskuze čelí: neexistence jednoho jazyka, jednoho politického prostoru, evropských politických stran a médií. Jediné, co se zvolna objevuje, je evropská občanská společnost formovaná evropskými elitami. Je to málo, ale aspoň to.
Když vznikaly USA, zformovaly se nejprve jako jakási konfederace vzešlá z Války za nezávislost. Zhruba o půl druhé dekády později se ukázalo, že to nefunguje a v bolestech se narodila federace. Evropa může projít něčím podobným, avšak s poněkud rádio-jerevanskou přísadou – EU není moc konfederace, nespojuje ji jazyk a národ, evropské elity narozdíl od amerických nemohou lidem nic nadiktovat, v EU žije půl miliardy lidí (v amerických koloniích to bylo několik málo milionů); je tedy zřejmé, že se Evropa nikdy nedopracuje k federaci amerického typu.
Přesto má postupná, pomalá a pracně dělaná federalizace EU smysl. Je to optimistický program oslabování svrchovanosti národních států ve prospěch posilování svrchovanosti evropských občanů. Je na čase dokázat, že demokracie může existovat v subjektu větším než národní stát, a že se dokonce v takovém subjektu může ještě vylepšit prostřednictvím rozšiřování občanských svobod.
Ztrátou suverenity národních států nás straší ti, kterým ve skutečnosti o svrchovanost občanů jako Evropanů vůbec nejde. Jsou teď hodně slyšet, nemám však obavu z toho, že by historie byla na jejich straně.